Etlíková: Něco z festivalu Cirkopolis 2018

Sami se svou technikou

Mezinárodní část letošního festivalu nového cirkusu Cirkopolis měla nebývale intimní atmosféru: čtyři z pěti uvedených inscenací[1] byla sóla, jen v pátém případě šlo o párovou akrobacii. Na rozdíl od tohoto ročníku jsem měla v těch minulých pokaždé alespoň z jednoho titulu dojem, že podléhá mně nesympatickému sklonu vytěžit co nejvíce působivosti z nepříliš originálního nakládání s artistickými disciplínami. Tentokrát se spíš bylo možné občas pozastavit nad tím, že se někdy tvůrci ocitali v tak hlubokém pohlcení prozkoumáváním možností zvolené techniky, že pro ně přestávala být důležitá divadelněji založená komunikace s publikem.

Tak, jak to je …

Nikdy to nevyniklo natolik výrazně jako u titulu As Heavy As It Goes skupiny dvou mladých párových akrobatů Circus Katoen. Ti po celé představení simultánně přemisťují osmnáct pytlů, o nichž v anotaci uvádějí, že jsou těžké, a lze jim to snadno věřit. Když je používají jako závaží a vzájemně je skládají na svá těla, nikdy příliš nezakrývají fakt, že je s každým pytlem navíc stojí čím dál větší námahu udržet rovnováhu i zatnuté svaly. U nového cirkusu bych si nikdy s jistotou nevsadila na to, že jevy, jako je například výraz bolesti nebo zadýchanost, vypovídají o skutečné náročnosti čísel pro vytrénované aktéry, či zda je předstírají proto, aby v divácích podnítili empatii. U této inscenace si ale jsem téměř jistá, že jde o první variantu. Vůbec nic, včetně kostýmů, které tvoří „tréninkové“ kraťasy a obyčejné tričko nebo tílko, v tomto díle totiž nepůsobí přikrášleně.

Počínání artistů připomíná kočkování se při dětské polštářové bitvě. Proti neustálému tupě mechanickému „překládání“ pytlů tu stojí stále nové různorodě prokombinované způsoby jejich uskupování. Zdá se, že je tento proces dopředu velmi pečlivě propočítaný, jenže ne dostatečně originálně na to, aby podněcoval imaginaci. Následkem toho se v mých očích inscenace jako celek rozpadla na dílčí artistická čísla a zmocnil se mě dojem, že se účastním zkoušky či tréninku, a nikoliv hotového představení: mohla jsem artistům „fandit“, obdivovat je a někdy se o ně i bát, jako celek ale na mne představení téměř nepůsobilo.

Nesamozřejmost tělesných schránek

Po krátké přestávce byl v ten samý večer uveden titul Inverted Tree japonského všestranně zaměřeného artisty a tanečníka Hisashi Watanabeho. I tentokrát se jednalo o dílo plné dětské hravosti. Watanabe je mimo jiné velmi flexibilní kontorzionista a zde mu tato jeho schopnost umožňuje brát na sebe podoby různých tajemných zvířat. Inspiraci a oporu jeho představivosti poskytují bílé látkové míčky naplněné rýží, které po velkou část představení leží na hromádce v jeho blízkosti. Artista je postupně netradičními způsoby (například prsty u nohou nebo ústy) zvedá a pokládá na různá místa těla, načež je, alespoň dočasně, přijímá za svou součást. Vnímá energii, s níž na něj v dané poloze působí, a té přizpůsobuje své pohyby. Sice se pravděpodobně nejedná o improvizaci, přesto to působí, jako by se pro každou změnu polohy aktér rozhodoval přímo na místě.

Představení je mimořádným zážitkem především díky míře, do které artista dokáže po každém impulzu proměnit své tělo, tedy díky tomu, že v jeho hře není ani náznak markýrování. Lze si dost době představit, že by se spokojil se svým kontorzionistickým výkonem, tj. že by se jeho jediným výrazovým prostředkem stala neobvyklá flexibilita svalů a kloubů. Watanabe ale pokaždé věnuje velkou pozornost také těm částem svého těla, které k danému „nezvyklému“ úkonu bezprostředně nevyužívá. Velmi mu záleží na tom, jak jeho pohyby působí po estetické stránce, a tím svá čísla posouvá na hranici dvou žánrů: umělecky pojaté artistické disciplíny a tance.

Inverted Tree také vyvolává neobvyklé a inspirativní představy. Před očima diváků se z chaotických pohybů neustále vynořují a opět se do nich propadají nezvyklé formy tělesné existence. Velmi podstatný dojem vyplývá i ze způsobu, jímž se do představení promítá tanečníkova osobnost, která zde působí nezáludně, důvěřivě, a především, jako že se dokáže naplno pohroužit do svých fantazií. Čísla přes všechno tanečníkovo vnitřní zaujetí, nebo možná právě pro něj, občas hraničí s naivní hrou na předvádění zvířecího chování, a to hlavně ve chvílích, kdy zrovna artista nebere do hry žádný z míčků a pracuje například jen s vysunutými lopatkami. Mě si ale Watanabe i v této průzračně jednoduché poloze pro svou miniaturu spíš získal.


[1] O prvních dvou titulech festivalu, Entropía a Miettes jsem již psala na webu Cirqueonu (zde a zde).

foto z oficiálního webu festivalu Cirkopolis

více info o festivalu zde