Že je humor nejlépe vážit na lékařských vahách dokazuje Mnoho povyku pro nic, poslední inscenace Daniely Špinar ve funkci šéfky činohry Národního divadla. Nejde přitom zdaleka o celkový ráz „třeskuté komedie“, jak samo divadlo inscenaci propaguje, či celkové „crazy“ naladění. Nakonec prvky odkazující k travesty show, rozbíjení divadelní iluze i komunikace s publikem jsou vlastně zábavné a jediné co jim chybí je vážnější, smutnější (však Povyk je komedie i hodně krutá a smutná) protiklad.
Místo toho se bohužel většinou přidává na komediální, až (neironicky?) šmírácké poloze, která inscenaci zahlcuje množstvím jednotlivých – a zbytných – vtípků (zemanovská parodie za mnohé), dohrávek a dvojsmyslných akcí. Výsledkem není stupňování zábavnosti, ale pravý opak: v tříhodinovém formátu je zcela logicky taková nálož únavná a tempo upadá, místo aby kýženě (tak jak se zaplétá Shakespearův příběh) gradovalo. |
| foto Martin Špelda |
Je to především velká škoda, protože je zjevné, že Špinar dokáže vystavět účinné a působivé mizanscény, výborně pracuje s hloubkou jeviště a aranží herců v několika plánech. V čemž jí pomáhá v zásadě jednoduchá scéna Lucie Škandíkové upomínající k speed-datingovým eventům. A výborné je také zapojení Lucie Brychtové a to nejen jako zpěvačky dotvářející atmosféru, ale i přímo v ději. Její „otravný“ operní vstup, by přitom mohl být některým kolegům školou v timingu a míře. Zejména pak Robertu Miklušovi, který „puštěn ze řetězu“ se nedokáže rozhodnout, chce-li být spíš Bolkem Polívkou nebo Jakubem Žáčkem a nakonec není ani jedním. A tak sebou – často doslova (a není v tom sám) – tluče ode zdi ke zdi a nedává divákům ani trochu prostoru pro špetku soucitu s jeho postavou.
info o inscenaci ZDE
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme