Dubský: Hamlet aneb Hádala se duše s tělem (Městské divadlo Brno)

Letošní sezona bude, zdá se, zasvěcena Hamletům. Nejslavnější Shakespearovu tragédii se chystají uvést u Bezručů i v Národních divadlech v Praze a Brně. Jako první se ale se svou verzí vytasili v Městském divadle Brno.

Režisér Stanislav Moša dodal dramatu podtitul Hádala se duše s tělem a titulní roli zdvojil. To v zásadě nezní jako špatný nápad, Hamlet je postava vnitřně rozervaná, z praktického hlediska navíc dialogy pomáhají udržet diváckou pozornost snáz než dlouhé monology. Hlavním z Hamletů je v Mošově inscenaci Martin Mihál (hlavním jelikož právě k němu se ostatní postavy obracejí), který dánského prince hraje jako mladistvého intelektuála, je to člověk zkoumající své nitro i okolí. Jeho plebejštější já představuje Michal Isteník. Zpočátku to vypadá, že bude glosátorem dění a do inscenace vnáší osvěžující humor. Postupem času ale začne být klíč, podle něhož jsou mezi herce rozděleny jednotlivé repliky, poněkud nejasný, což jejich dialogům ubírá na napětí.

Jinak režisér vystavěl inscenaci přehledně, řekl bych ideálně pro první seznámení se slavným dílem, tempu by možná pomohlo drobné krácení. Scéna Christopha Weyerse je prostá téměř jakéhokoliv mobiliáře, tvoří ji jen svítící sloupy čtvercového půdorysu. Kostýmní řešení plné kožených plášťů, kalhot a korzetů mi úplně nesedlo, všechny postavy s výjimkou herců a ducha Hamletova otce jsou oděny do černé barvy. V závěrečném souboji je přítomnost zbraní dobře vyargumentována sportovním zápasem v šermu mezi Hamletem a Laertem, ovšem propíchnutí Polonia, kdy je Hamletovi prostě jen ze zákulisí podán meč, působí jako nepatřičné řešení na způsob deus ex machina.

Z herců ve vedlejších rolích mě nejvíce zaujal Viktor Skála, jehož Polonius je ukázkovým režimním přisluhovačem, zbabělým, ale vytrvalým, a proto pro tyranského vládce cenným. Petr Štěpán nehraje Claudia jako suveréna, má pochyby o povaze své cesty k moci a strach z následků, navenek se ovšem snaží držet masku rozhodného panovníka. Dobře vycházejí scény Oféliina šílenství, Eliška Skálová výraznou expresi zvládá, méně uvěřitelné jsou podobně expresivní výstupy Laerta (Kristian Pekar).

Závěrečné krvavé rozuzlení bývá pro moderní pojetí Hamleta docela oříškem (nefunkční finále zhoršilo dojem třeba z jinak povedené Dočekalovy inscenace v ABC). V Brně závěr nerozehrávají realisticky a nebojí se přitom lehkého patosu, který je zcela v souladu s celkovým vyzněním inscenace.

LUKÁŠ DUBSKÝ

foto MDB
více informací o inscenaci zde
o všech Hamletech letošní sezóny bude psát Markéta Polochová ve Světě a divadle