neděle 26. listopadu 2023

Voska: Dějiny násilí (Schaubühne Berlin - Pražský divadelní festival německého jazyka)

Od bubnů ke krvi


Když jsem letos na jaře zhlédl ve studiu Švandova divadla zdařilou adaptaci románu Dějiny násilí v režii Tomáše Loužného, netušil jsem, že ještě týž rok se potkám s další inscenací stejného literárního díla Édouarda Louise. Berlínská scéna Schaubühne am Lehniner Platz totiž v rámci Pražského divadelního festivalu německého jazyka přivezla inscenaci, kterou podle téhož románu nastudoval Thomas Ostermeier.

Berlínská inscenace se rozjíždí pozvolna, je rozšafnější než ta pražská. Docela podrobně se věnuje zázemí hlavního hrdiny Édouarda (Laurenz Laufenberg), zpočátku to dokonce vypadá, že jej zastíní jeho příbuzenstvo v čele se sestrou (Alina Stiegler). Nepříliš dynamickému úvodu pomáhá nejen použití live cinema s promítáním na zadní stěnu scény, ale také bubeník a klávesista Thomas Witte usazený při pravém okraji hracího prostoru. Jeho bicí pomáhají rytmizovat zprvu poněkud upovídanou dramatizaci.


Postupně, jak se blíží akt Édouardova znásilnění Redou (Renato Schuch), však dochází ke gradaci. Zprvu spíše zdrženlivější a naturalismu se – až na výjimky – vyhýbající inscenace najednou zobrazuje explicitní násilí, dojde i na zkrvavený rozkrok hlavní postavy. Tenhle ostrý kontrast s původní cudností představení rozhodně prospěl, i díky němu se Ostermeirovi povedlo udržet mou pozornost navzdory jindy a jinde zabijáckým dvěma hodinám bez pauzy.


Laufenbergův Édouard je zobrazen jako neurotický, trochu legračně pozérský, lehce potřeštěný kluk. Spíše neúspěšně se snaží mít život srovnaný podobně jako oblečení, které obsesivně skládá do úhledných obdélníčků. Vnitřní nejistota se otiskuje do jeho přerývané, zbrklé mluvy, jejímž protipólem jsou „oficiální“ postavy lékařů a policistů v podání Christopha Gawendy s důstojnou dikcí a precizní artikulací. Naproti tomu Stiegler propůjčila postavě Édouardovy sestry říznou zemitost, se kterou bratra neustále opravuje a umravňuje. Schuchova násilníka Redu pojímá Ostermeier dráždivě nejednoznačně, zpočátku působí vyloženě nedůvěryhodně svou klátivou chůzí a neomaleným projevem, v Édouardově posteli však nečekaně zjihne až do citlivě podmanivého monologu o životním příběhu jeho otce. A pak se přešaltuje zase zpátky, do nebezpečného vyšinutého agresora metajícího na svou oběť rány i tvrdé urážky.


S potěšením musím konstatovat, že dynamická a sevřená Loužného inscenace i Ostermeierovo rozmáchlejší podání Louisova románu mají něco do sebe. Oběma režisérům se podařilo Dějiny násilí pro divadlo adaptovat s citem pro současná rezonující témata, jakými jsou například přistěhovalectví, práce policejních složek i „prosté“ násilí.

VOJTĚCH VOSKA

více informací zde
foto: Arno Declair



Žádné komentáře :

Okomentovat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme