středa 17. dubna 2024

Voska: Zapomenutou cestou Praha-Lvov (Městská divadla pražská - 3KINO ART)

Prořvat se dějepisem


Hlavně díky skvělému gymnaziálnímu dějepisáři mne historie, a obzvlášť československá, vždycky dost bavila. Samozřejmě se nepovažuji za historika, ale něco málo z naší minulosti jsem snad v hlavně udržel. Jenže vyrazit s takovým zázemím na představení nové inscenace MDP Zapomenutou cestou Praha-Lvov v prostoru 3KINO ART v pasáži U Nováků se ukázalo být zásadní chybou.

Zpočátku to vypadá trochu jako Lipusovo Těšínské niebo, tedy procházka historií jednoho konkrétního místa (v tomto případě Lvova) s důrazem na jeho multikulturalitu a výrazným zapojením hudby. Někde kolem třetiny až poloviny inscenace však tvůrčí tým v čele s režisérem Orestem Pastukhem překvapivě přehazuje výhybku a přesouvá se do Československa.


V tom je, zdá se mi, hlavní potíž. Inscenace má totiž nutkavou potřebu seznámit obecenstvo s postavami a momenty české historie, které osobně považuji za snad všeobecně známé. Dozvíme se tedy, že proces s Miladou Horákovou byl vykonstruovaný, že v roce 1968 přijela sovětská armáda, že po Janu Palachovi se upálil i Ryszard Siwiec nebo že Václav Havel s Milanem Kunderou vedli spor o český úděl.

Divadelní médium pak Pastukh využívá k tomu, aby tyto informace řádně zpatetizoval. Historický exkurz je prošpikován procítěnými citáty z děl autorů ochomýtnuvších se kolem překotného běhu dvacátého století - a hlavním způsobem ztvárnění emocí je řev. Někdy se ostentativně zabuší do zdi, a dojde samozřejmě i na obligátní trhání a muchlání papírů a jejich následné dramatické odhození. Pokusy o odlehčení se realizují hlavně překvapivým množstvím vulgarismů.


Vyvrcholením inscenace i jejího patetického ladění je scéna ze současnosti, v níž spisovatel Jurij Andruchovyč (Radek Melša) přijíždí na evropskou literární konferenci. Obklopí ho západní potentáti, pochopitelně řádně kostýmově zkarikovaní, kteří si vyberou pohodlné sezení, kdežto nebohého literáta demonstrativně usadí na nízké štokrle, aby měl odkud vyskočit jak čertík z krabičky, když ho ostatní začnou blahosklonně poučovat o ukrajinské historii.

Inscenace by mohla asi celkem dobře plnit roli doplňku výuky dějepisu na středních školách, coby o něco starší divák se ale nemohu zbavit dojmu, že mi tvůrčí tým zůstal leccos dlužen. Nabízí se třeba dosud aktuální otázka soužití Rusínů a Ukrajinců na kdysi československé Zakarpatské Ukrajině/Podkarpatské Rusi. Na to by však zřejmě bylo potřeba vystoupit z pohodlné národnostní stereotypizace a místo povšechného průletu dvacátým stoletím se tu a tam zastavit a trochu si zašťourat. Tímhle směrem se ale Pastukh nevydává (a má na to jistě plné právo). V každém případě ale zamrzí nevyužitý potenciál pozoruhodného námětu Lvova jako kulturně-dějinné křižovatky, který se ztratil kdesi po cestě.

VOJTĚCH VOSKA

foto Kamil Košun
více zde

Žádné komentáře :

Okomentovat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme