Voska: Bílá voda (Národní divadlo)

Klášter jako frekventovaná křižovatka

Dlouhodobě sledovat tvorbu Michala Vajdičky je trochu jako stírat losy. Přitom se jeho inscenace vyznačují celkem podobným režijním rukopisem a Vajdička se opírá o povětšinou stálý tým. Akorát to prostě někdy vyjde hodně dobře (Ucpanej systém, Konec rudého člověka), někdy vůbec ne (Hordubal) a někdy tak napůl – jako v případě Bílé Vody.

Adaptace románu Kateřiny Tučkové patrně počítá s tím, že diváci předlohu znají. Přivádí totiž na scénu Stavovského divadla celou řadu postav, jejichž vzájemně se proplétající životní osudy – navíc v různých časových obdobích - jsou mnohdy jen tak naťuknuty, ovšem zároveň je nutné jejich souvztažnost podržet v paměti. V tom je Vajdičkova inscenace ošemetná. Na jedné straně nabízí donekonečna natahované scény: erbovním příkladem budiž zdlouhavý rozhovor ministra Plojhara (Saša Rašilov), děkana Havraje (Martin Dejdar) a aparátčíka Hrůzy (Ondřej Malý) o ostatcích svaté Anežky České.. Na straně druhé jsou pak některé podstatné momenty děje, třeba osud Evaristina (Jana Pidrmanová) dítěte, odšumlovány v takové rychlosti a jen v náznacích, že vůbec není jednoduché pochopit, co se právě ve fikčním světě Bílé Vody odehrálo.

Taková silně nevyvážená dynamika má však i svou výhodu. Přestože totiž Bílá Voda trvá kolem tří hodin, zpravidla dokáže udržet pozornost (na rozdíl od Hordubala, kterého stejný tvůrčí tým uvedl v ND koncem roku 2022). Zorientovat se v nepříliš přehledném dění vyžaduje soustředění a intenzivní mentální aktivitu, takže se člověk ani nestihne zas tak moc nudit. A kdyby náhodou ano, Vajdička přispěchá s několika dosti povedenými výjevy, třeba nadpřirozeným vytažením Evaristy do několikametrové výše.

Jakkoli inscenace líčí tragické osudy režimem utiskovaných jeptišek a církevních hodnostářů, najde se prostor i pro humorné okamžiky. Ty jsou v zásadě dvojí. Jednak repetitivní etudy okresního tajemníka Milana Maličkého (Pavel Neškudla), který kudy chodí, tudy touží po nové škodovce. A jednak spíše jemnější náznaky, třeba převleková scéna biskupa Felixe v podání Františka Němce. Pomyslný druhý pól inscenaci svědčí díky své věcnosti a neokázalosti výrazně více. Navíc třeba zmíněný Němcův výstup se znenadání překlopí v teologický dialog s páterem Stauberem (Vladimír Javorský) a kromě skvělého konverzačního duelu si tak konečně dovolí i nesmělý odkaz k současnosti.

Přesně taková mi ostatně Bílá Voda přijde i jako celek. V souladu s dalšími tituly Činohry Národního divadla pod vedením dua SKUTR v zásadě drží diváckou nekonfliktnost a bezčasnost, snad ve snaze naplnit rozlehlá hlediště historických budov. Oproti Hordubalovi nebo Nebezpečným známostem jako by se ale v nesmělých náznacích přeci jen začínala projevovat malinko větší inscenační razance, byť s rozporuplným výsledkem. Celkově tedy alespoň v tomto směru Bílá Voda vzbuzuje nesmělý, téměř nepatrný optimismus.

VOJTĚCH VOSKA

foto Petr Neubert

více informací zde