Mikulka: Wolf (Letní Letná 2026)

Vlci? Jací vlci?

Včera jsem si tu postěžoval na hodně obvyklou slabinu novocirkusových produkcí spočívající v chabém propojení divadla a artistických čísel, dnes nastal čas postěžovat si na inscenaci, která se divadlu vyhýbá bezpečným obloukem (i když anotace sugeruje cosi trochu jiného: „Ve dvou kontrastních dějstvích se vlci vyvíjejí z rušivých sil chaosu v divokou smečku, jejíž intenzivní choreografie mezi akrobacií a tancem přetéká syrovou energií“).

Australský soubor Circa představil podívanou na pomezí pozemní akrobacie, tance a závěsné akrobacie (v tomto pořadí). Najít bez nápovědy programu ve sledu tanečních a akrobatických čísel nějakou spojitost (a konec konců i ony titulní vlky) by vyžadovalo hodně velkou dávku vstřícnosti kombinované se schopnostmi téměř detektivními; to ale není míněno jako výtka, jsme konec konců v cirkuse, nikoli v činoherním divadle. Problém je spíš v neměnné atmosféře i tempu, jež dále podtrhuje bez ustání znějící reprodukovaná hudba, dusavě jednotvárná a genericky nenápaditá, která přitom s děním na scéně souvisí jen velmi volně, pokud tedy vůbec.

Takže se z trochu jiné strany dopracuji k podobnému hudrování jako včera: navzdory tomu, že byla k vidění řada skvělých čísel (především z ranku pozemní akrobacie), byli australští vlci jako celek poněkud úmorní. Tím spíš, že k artistickým číslům bylo nutné se prokousat skrz spoustu velmi vážně se tvářícího ladného pobíhání či poskakování doprovázeného planými expresivními gesty.

Abych ale skončil v pozitivnějším duchu. Konstatovat, že se festivalové dramaturgii stále daří nabízet hodně rozmanitou podívanou, je příslovečným nošením dříví do lesa. A totéž platí i pro schopnost Letní Letné trefovat se do vkusu svých diváků: včerejší i dnešní publikum bylo nadšené a odměnilo účinkující dlouhým potleskem vestoje.

VLADIMÍR MIKULKA

více o inscenaci zde
o Letní Letné budeme psát v SADu 5/2026 a hovořit v redakčním podcastu Záhledy #47 (vyjde 7.9.)
foto web Letní Letné