Kdo nikdy nezkoušel bubnovat na hrnce, kýble, mísy nebo barely? Kdo si nikdy nehrál s baterkou a nesledoval hru stínů či paprsku světla na zdi? Kdo nikdy nezkoušel jaký zvuk co dělá, když se to kutálí. Asi každý. Každý si někdy jen tak, třeba i bezmyšlenkovitě, hrál. Samozřejmě že když se do výše zmíněných činností (a nejen do nich) pustí Petr Nikl s Janem Slovákem, Matějem Šímou a Jing Lu, dotahují je tu k dokonalosti a jindy třeba i k nedokonalosti, ale vždy s velkou pečlivostí, důsledností a imaginací.
V Galaxii (na rozloučenou) uváděná inscenace Uber a Hrajs má své „wow efekty“ i místa, kdy bohužel příprava „triku“ neodpovídá tak zcela jeho účinku. A mladší dětský divák by – zdálo se na premiéře – možná ocenil více kontaktnosti.
Jde však
údajně o představení skládané každý večer z nazkoušených segmentů jinak a
nově, takže se zážitek může lišit nejen přirozeně, tedy reprízováním, ale
z principu. Poučeného diváka možná napadne srovnání s abstraktními
inscenacemi Jiřího Austerlitze, které jsou tak k vidění například
v Minoru, ale lze se nadít, že zde hravost a sklon k improvizaci dua
Nikl-Slovák bude postupem času nabývat vrchu.
více o inscenaci
Kontaktnost na premiéře nepochybně ocenil především J.P.K., který dostal ránu kýblem zezadu do hlavy. (My v řadě za ním to brali jak spravedlivý, byť neúmyslý, trest za to, že skoro celé představení rušil polohlasitým žvaněním.)
OdpovědětVymazat