pondělí 23. června 2014

Švejda: Regulace intimity (KALD DAMU)

Regulace intimity je pro Vladimíra Hulce „jedna z nejzásadnějších prací v českém divadle za několik posledních let“. V jistém ohledu skutečně ano. Neboť jako by naplno vyjevovala jistou tendenci v divadle, která hlásá, že kromě upřímnosti (ať už je skutečná či jen hraná, na tom koneckonců nesejde) se po tvůrcích vlastně ani nemusí nic jiného chtít.

V popředí scény stojí skupina účinkujících (jeden ročník KALD DAMU) a zhruba hodinu a čtvrt se divákům „zpovídá“ – co mají jednotliví protagonisté rádi, co nesnášejí, v co doufají, za co se stydí apod. Úroveň výpovědí odpovídá zhruba věkové skupině vystupujících (dvaceti až pětadvacetiletých), dokážu si představit, že si protagonisté své proslovy připravili sami; mladí diváci (alespoň ti při derniéře na hradeckém festivalu Divadla evropských regionů) reagovali vstřícně – věřím, že v nich sdělované názory rezonovaly.
Mě však popuzuje fakt, že nejde vůbec o to, jak je to celé herecky provedeno, ale že jako by úplně mělo stačit, co se říká. Interpretační přesvědčivost jako by měla být zcela nahrazena přesvědčivostí obsahovou - výpovědní (a opakuji: nezáleží na tom, zdali je skutečná či jen hraná). Jako by mělo divákům stačit, že se před ně někdo postaví a je upřímný (či „upřímný“). Mně to nestačí: já bych rád viděl herecké řemeslo (napětí v hlase, v těle, řečovou kultivovanost).
A že jsou z alterny? I proto. A že je to šéfem katedry Jiřím Havelkou režijně hladce uštrykováno? Tím hůř.

9 komentářů :

  1. Vladimír Hulec24. června 2014 1:43

    Hm...,
    řemeslo a kvality té inscenace - jež ne náhodou nese název Regulace intimity - jsou jinde, než je chceš vidět. Je "seštrikovaná" velmi chytře, inteligentně a citlivě. Divák nemůže vědět, co je "opravdu" a co "naoko", přesto pozná, že jde o autentické zpovědi a výpovědi, které jsou stopou generační zkušenosti, a to jak ve smyslu věku aktérů tak i doby, ve které vyrůstají. Nepotřebují k tomu žádné velké obezličky, prostě stojí a mluví o sobě. Rytmicky velmi dobře a precizně zrežírovaní tak, že před diváky hraje - dalo by se říct - skvěle sehraný a výborně sladěný symfonický orchestr, jedno těleso, které žije a dýchá společně. Skvělé otázky (témata), mnohobarevné odpovědi s dramatickým obloukem celku - od výkřiků frustrací ("Co nechci, co nesnáším...") banalit k existenciálním ("jaký a kdo jsem").
    A pak jsou tam příjemné herecké i režijní nápady - různé hříčky, etudy, hra s elektrickým snímačem, cibule či co si předávají, aby slzeli, kapesníčky atd. Víme jako diváci, že jde o hru, neobáváme se tedy, že by aktéři byli znásilňováni do bolestného psychického naha (intimna), i tak přitom dosahují autenticity a opravdovosti, jaká se na jevišti málokdy vytvoří. A je tam i humor! Havelka skvěle našel hranici hry a autenticity, dovolil hercům pohybovat se v bezpečném území divadla, aniž by ztratili naléhavost pravdivosti.
    Zvláště pro mladé diváky to musí být silné představení, se kterým se mohou ztotožnit a nalézt tam sebe samé a svá témata. A pro aktéry je to jedinečná (v zásadě psychoanalytická) zkušenost, jež jim otevírá možnosti divadla a divadelní práce, již by sami asi těžko objevovali a podstupovali. Bude se jim hodit, i kdyby už nikdy touto cestou (v podstatě dokumentárního divadla s osobním ručením) nešli. Tedy i skvělá pedagogická práce!
    Dokážu objevit i další klady této práce, ale snad to, co jsem napsal, postačí k tomu, abych osvětlil a snad i obhájil své tvrzení, které v úvodu cituješ.

    OdpovědětVymazat
  2. S Martinem se shodneme na tom, že Regulace Intimity byla
    zklamáním. Ale myslím, že problémem nebylo to, že by účinkujícím chyběla technika nebo řemeslo. Řadě herců technika určitě nechyběla (některé scény byly odehrané velmi dobře, uměly groteskně nasvítit detail nebo shodit vyřčené pohybovou ilustrací) , a jednak nemám vůbec žádné problémy se sledováním silné osobní výpovědi, byť třeba v technicky hodně nedokonalém provedení.

    Potíž je spíš v tom, že Regulace intimity jako silná výpověď nepůsobí (a tady se zcela shodnu s Ondřejem) . Zaměňuje totiž veřejné exhibování problémů a názorů za generační výpověď – a to zkrátka není to samé. Regulace je divadelně šikovně provedené, ale vlastně docela banální vršení všelikých „studentských“ stesků a osobních
    problémů či frustrací. Předvést něco takového na veřejnosti snad může být očistné pro samotné účinkující, větší hodnotu nebo přesah ale takové počínání, obávám se, nemá.

    A ještě jeden úhel pohledu. Regulace intimity je po Korekci
    a Šílenství už třetí letošní inscenace Jiřího Havelky postavená na stejném - a stejně selhávajícím - principu. V průběhu předstvení se prostřednictvím drobných variací rozvíjí jediný postup, bez valné gradce, bez toho, aby z variací vyplynul nějaký hlubší význam. Chybějící hloubku či přesah pak v úplném závěru simuluje efektní
    finále, dosazené zela zvnějšku: v Korekci stroboskopová scéna, v Šílenství Čtvrtníčkova parodie Show Must Go On, v Regulaci intimity závěrečná klaunská scéna.

    P.S. Vykládat Vladimírovi Hulcovi, že jevištní obnažování (ať už skutečné nebo obrazné), není samo o sobě zárukou hloubky nebo umělecké síly, je beznadějná ztráta času.

    OdpovědětVymazat
  3. (to je tak, když si jeden chce příspěvek promyslet – a než se naděje, je vše řečeno a on stojí opodál)
    - také bych Regulaci až na výjimky nevyčítal nedostatek hereckého řemesla. Je samozřejmě pravda, že zahrát autenticitu (protože tohle čistá autenticita není ani náhodou) je někdy náročnější, než si střihnout „roli“. Vymyšlené gagy a vtípky navíc pochopitelně vyžadují smysl a cit pro zkratku, okamžitou charakterizaci atp. Jiná věc, je že hradecké představení spíše jen připomínalo „skvěle sehraný a výborně sladěný orchestr“, nemluvě pak o rytmické přesnosti. Evidentně nehraných výpadků, zadrhnutí i zbytečného odbourávání bylo více než zdrávo
    - souhlasím s názorem, že inscenace je přetažená ve své délce, aniž by zároveň nějak podstatněji gradovala. Víceméně – podle mě – poklidně plyne, původní zajímavost se vytrácí, mechanizuje, a byť je finále dostatečně efektní a příjemně ironizující, není samospasným řešením. O dobrou půlhodinu dříve by bylo vítanější.
    - generační výpověď? v čem jsou ta trápeníčka, problémky a fóbičky typická zrovna pro tuhle generaci? a v čem pro DAMU (pominu-li strach z Pachla a to, že Havelka není Ondřej)? Jinými slovy: překvapilo mne, jak obecná v tom o čem mluví Regulace je, jak – s odpuštěním – provařená témata se tu objevují.
    - a na závěr drobná poznámka k originalitě: „Jevištní podoba inscenace vznikla prostřednictvím řízených improvizací, jejichž výsledkem byl sled krátkých situací, které si pohrávají s nejrůznějšími obavami a spekulacemi o osudu čerstvých absolventů.“ (Braňo Holiček a kol.: Příští stanice..., VOŠH, říjen 2013.)

    OdpovědětVymazat
  4. Vojtěch Varyš24. června 2014 14:40

    "já bych rád viděl herecké řemeslo" - tím je řečeno vše.

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji především Ondřeji Šulcovi - ten myslím nejlépe doplnil, co jsem jen naznačil. Ano, to co ti absolventi předvedli, byl jen přípravný materiál k absolventské inscenaci.
    Ovšem pozor: má stať je jen glosou, která si všímá toho, co mě nejvíc (ne)zaujalo - a to byli účinkující (a fakt se to slovo "herci" neodvažuji vyslovit).
    Kdo by ten připravený materiál měl dále zpracovat? Ti, co v tom budou hrát? Nebo dramaturg (Jana Macíčková)? Jiří Havelka je pod inscenací podepsán (alespoň na webových stránkách DISKu) jako "dohled" - tedy to jen pohlídal, aby to dobře vypadalo (tudíž použil jeden ze svých osvědčených rastrů)?
    A ještě jedna otázka: co vlastně po absolventské inscenaci (pod dohledem zkušeného režiséra) chceme? Jen to, aby navenek působila, že funguje? Nebo aby především vypovídala o těch, co absolvují (a kteří se tím vlastně i ucházejí o profesionální angažmá)? O dramaturgyni a o hercích? O těch tedy, po mém soudu, moc lichotivě nevypovídá.

    OdpovědětVymazat
  6. Vladimír Hulec25. června 2014 1:04

    Hodně mě udivuje
    (a mrzí) jednolitá fronta zatím zde publikovaných názorů. Všichni se snažíme definovat své pocity či zážitky z představení. Já bohužel viděl jiné - přesněji dvě, ale vždy v Disku - která vždy byla velmi intenzivně přijímaná (mladými) diváky. Bylo vidět, že se jich představení dotýká, že je pro ně až adrenalinovou jízdou v nich samých, že jsou svědky něčeho, na co nejsou v divadle zvyklí a že je to vtahuje. Tedy nastalo to, co je v divadle možná to nejpodstatnější - komunikace a sdílení. A to - podle mne - na vůbec ne banálních tématech a skrze vůbec ne banální formy, jak zde tvrdíte.
    Současné umění hledá téma a umělci je často nacházejí ve svých osobních životech, v sobě samých. A přenášejí je do veřejného prostoru. S tím nic nenaděláme. Velmi patrné je to v dokumentárním a amatérském divadle, ostatně právě Puchmajeři jsou tím typičtí. Už to není Hamlet, kdo říká Být či nebýt, ale je to herec/performer/obyčejný člověk (svědek). To je Regulace intimity a v tom je u nás zatím poměrně ojedinělá. Styčné body bych hledal v nezávislém tanečním divadle, například v performanci Faith Čechové s Miltnerovou nebo v projektech Ondřeje Lipovského či Petra Krušelnického. A ještě víc v akcích či performancích výtvarníků. Z jiného úhlu pohledu pak v prostoru dokumentárního umění (She She Pop, avšak nejen divadla, ale i filmu). Po formální stránce se mi spíš než jiné projekty Havelky zdá blízko Tiká tiká politika Jiřího Adámka.
    Co se týká inscenace Braňo Holička ve VOŠH, tu jsem bohužel neviděl. Podle toho, co jsem o ní četl, se mi zdála spíše zaměřená na kritiku ven (školy) než na sebezpyt herců. Ale je jistě škoda, že neměla šanci na život. Když nic jiného, je dokladem, že tato cesta divadla je dnes pro divadelníky výzvou.
    A chtít "herecké řemeslo"? Proč ne, byť už postmoderní umění tento požadavek opustilo. Já bych vypustil "herecké" a chtěl jen "řemeslo". A to vždy vztahuju k danému dílu. Podle mě v Regulaci intimity toto "řemeslo" je. A to na vysoké úrovni. Jaké, kde a proč si to myslím, jsem již (částečně) napsal v úvodním vstupu.

    OdpovědětVymazat
  7. Jakub Škorpil25. června 2014 1:42

    Martine,
    o tom, že jsi v inscenaci viděl herce, kteří hrají, tě evidentně nikdo nepřesvědčí. Byla to stylizovaná osobitost a spontaneita, to mi nevymluvíš. A pokud jde o řemeslo, pak to naprostá většina z nich ovládá. A materiál, myslete si s Ondřejem, co chcete, zpracovaný je. Je dramaturgicky rozvržený, nikoli nahodile rozdělený mezi mluvčí. V hradeckém představení byla patrná snaha inscenátorů o rytmus (že nevycházela, či byla ledabyle narušována, je jiná věc). Co chybí, je cit pro míru a – řekněme – přirozenější gradace. Jakoby na onom grafu zobrazujícím puls byla dlouho jen nevýrazná vlnovka a pak najednou skok nahoru a dolů. Zmiňuje-li Vladimír Hulec Jiřího Adámka nebo Faith, pak právě ukazuje na příklady, kde jde při režijní organizaci inscenace možné zajít dál, kdy lze hledat klíče, které – pomocí vždy nutně přísné – hudební partitury nebo choreografie zajistí pevnost a artistnost tvaru. O něco horší je připomínka Gob Squad, protože to je podle mne právě příklad toho proudu dokumentárního divadla, který až příliš spoléhá na přirozenou osobitost a unikátnost vystupujících, přičemž jim tyto vlastnosti často propůjčuje z mimodivadelních (sociálních, genderových, věkových) oblastí. Taková inscenace si ovšem nemůže dovolit hru na pravdu (se zdůrazněním „hry na“) jakou se studenty rozvíjí Havelka.

    OdpovědětVymazat
  8. Jakub Škorpil25. června 2014 2:06

    Vladimíre,
    argument bavícím se, nadšeným, spoluprožívajícím publikem je jasný faul v jakékoli diskusi o divadle. Publikum nemá rozum – o tom se lze denně přesvědčit v libovolném divadle o které by v opačném případě ani nezavadilo.
    Ne, Puchmajeři (ani jiní tebou zmiňovaní, snad s výjimkou Gob Squad – viz má reakce na Martina) tím nejsou typičtí. Své problémky, trápeníčka atd. si hezky dusí a pěstují uvnitř sebe a vydávají je odiv jen přefiltrované. Miřenka Čechová přeci ve Faith nepřijde na scénu a neřekne: „Sere mne, že už mě nebaví tanec. Doufám, že se nebudu muset zabít. Je těžké brát věci...“ a neodejde.
    Tvrdíš-li, že Regulace intimity je tím důrazem na osobní svědectví (jakkoli ji tím příliš zjednodušuješ; ta hra je podstatně komplikovanější) křivdíš myslím Petře Tejnorové, Magdě Stojowské a Tereze Durdilové, Janě Hrabové a dalším.
    A byť ten odkaz na VOŠH byla samozřejmě poťouchlost, jsem přesvědčený, že formálně je Regulace opravdu bližší tvorbě Braňo Holička než těm tebou jmenovaným. Třeba i tím, jak vědomě lže a s divákem manipuluje pod záminkou dokumentu a osobní zpovědi. (Což koneckonců je i Havelkovo tradiční téma: divadlo jako místo, kterému nelze věřit. Viz Kostka, Já hrdina atp.)
    Ta témata nejsou banální, ale všední. A předpokládaná. Opravdu osobního, intimního jestli chceš, je tam tak polovina. A ani to není nijak zvlášť šokantní a unikátní.
    Já osobně nevedu spor s tématem, ale s formou. Ta prostě stoprocentně zvládnutá není. A tradiční rozdíl mezi námi dvěma je v tom, že (domnělou; úmyslně falešnou a zpochybněnou) osobní výpověď nad ní odmítám povýšit.

    OdpovědětVymazat
  9. Vladimír Hulec25. června 2014 14:27

    Jakube,
    v zásadě s Tebou souhlasím, byť Tvé pohledy na inscenaci, a tedy její interpretaci nesdílím. Do jaké míry je autentická a do jaké ne, se v ní nedá poznat, což je - a proto ji tak myslím Havelka postavil - její klad. Témata jsou všední či obyčejná, to je fakt, což ale opět vnímám jako klad s tím, že má stavbu - od první signální se herci/aktéři dostávají k hlubším vrstvám své Psýchy. Texty (hlášky) jsou ohromně vtipné, zrovna tak jako mnohá herecká řešení, ať už prováděná slovně nebo nějakou miniakcí. Jistě by se dalo zapracovat na vnitřním rytmu (který je příliš "plynoucí") a gradaci, čímž ale nemyslím, že by představení mělo být kratší. Spíš by se možná mohly použít další scénické prostředky, kterými by se téma (a zvolená forma) ještě obohatily. Závěrečný "tanec" je málo.
    Podobnost s Puchmajery vidím především ve Vašich dřívějších pracech, kdy jste tematizovali svůj věk a svá "trápeníčka", nejvíce pak v Spánku nikdo neodolá. Ač jste se v nich vždy od postav navenek distancovali, zřetelně se jednalo o Vás samé. A opět nebylo poznat, kdy jde o "bolestnou" autenticitu (útěk k jízlivosti a výsměchu používá Regulace též) a kdy jen o intelektuální hru. Nejsilněji si v tomto ohledu vybavuju monolog Vládi Mikulky o jeho snu opuštěného dítěte na lavičce v Zoo.
    Jo, a ještě k tomu publiku. Snažil jsem se a snažím poukázat na to, že inscenace je primárně určená stejné generaci, v jaké jsou nyní herci/aktéři, a že pro ni je (myslím si) důležitým a svým způsobem odvážným - např. lesbické téma - vhledem do jejich intimního světa. A že ji těžko můžeme z jiného generačního pohledu správně chápat a soudit. Čímž jsem si samozřejmě vědom, že se to týká i mého pohledu a výkladu. Proto je publikum v tomto případě pro mne a mé hodnocení velmi důležité, víc než jindy.

    OdpovědětVymazat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme