Jsou věci, kterým rozumím lépe, věci, kterým rozumím hůře a věci, kterým nerozumím vůbec. Oznámení Správní rady Cen Alfréda Radoka, že se „po dvaadvacetileti letech rozhodla nepokračovat v udílení Cen Alfréda Radoka“ (viz zde) kolísá mezi všemi třemi zmíněnými kategoriemi.
Rozumím tomu, že Radě nevyhovuje komunikace se Světem a divadlem (tedy organizátorem ankety, kterou Rada zaštiťuje Radokovým jménem) a po delším dohadování nevidí jinou cestu než radikální řez. Beru to jako fakt. Do detailů nemá smysl se pouštět, zkušenost praví, že pokusy najít viníka tohoto stavu končí ve vzájemném osočování a v nepřehledné změti neprokazatelných tvrzení proti tvrzení.
Rozumím i tomu, že se Radě nelíbí tradiční podoba ankety a chtěla by cenu udělovat nějak jinak. Na to má samozřejmě právo. (Že s tím já osobně nesouhlasím a současnou podobu ankety považuji za dobrou, je jiná věc.)
Mnohem méně ovšem rozumím tomu, proč tyhle dva klíčové problémy balí Rada ve svém prohlášení do mlžnatého vzývání Václava Havla a poněkud pythických vět o kvalitě poroty, klesající prestiži, finanční odměně a složení hlasujících kritiků. Porotu měla přece pouze ta část ceny, která vyhlašovala nejlepší dramatický text – a s touto soutěží nemá SAD nic společného. Navíc pouze u této části je možné mluvit o klesající prestiži – s ohledem na to, že se do soutěže poslední dobou nehlásí nejrenomovanější čeští dramatici. SAD organizoval pouze tzv. inscenační anketu. Ta ovšem žádnou porotu nemá, hlasují v ní „všichni“ čeští divadelní kritici, a nevšiml jsem si, že by se její váha nějak měnila. Vítězství (tedy onen „Radok“) v kategorii inscenace roku, nejlepší herecký výkon roku nebo divadlo roku představuje už řadu let nejprestižnější ocenění v rámci všech cen, které lze v českém divadle získat.
A už vůbec nerozumím tomu, že Rada, která se už minimálně dva roky ošívá nad tradiční podobou SADovské ankety, na jejímž základě jsou inscenační ceny udělovány (tj.: hlasují všichni, není žádná porota, rozhoduje prostý součet hlasů), nepřišla s žádným návrhem, který by nastínil, jak si tedy novou cenu představuje. A v čem by ta nová cena byla lepší, spravedlivější a prestižnější než ta tradiční. Jediný materiál, který se toto téma objevil loni (a který víceméně kopíroval systém, jakým jsou udělovány Ceny Divadelních novin), označil jeho autor Petr Christov za pouhý nezávazný pracovní materiál. (viz Radoci letos nebudou)
A na závěr je ještě nutné zopakovat to, co je podle mého soudu nejpodstatnější. Tradiční anketa SADu se bude konat i letos – úplně stejně jako obvykle, a vzejdou z ní úplně stejně jako obvykle „nejlepší inscenace roku“, „nejlepší herecký výkon roku“, „divadlo roku“ a tak dále. S tím rozdílem, že vítězové už bohužel nedostanou „Radoka“, ale třeba „Radka“ nebo „Honzu“. Bude to sice poněkud matoucí, ale doufám, že na prestiži to tradičnímu hlasování českých kritiků zas tak moc neubere.
Autor je redaktor SADu
Rozumím tomu, že Radě nevyhovuje komunikace se Světem a divadlem (tedy organizátorem ankety, kterou Rada zaštiťuje Radokovým jménem) a po delším dohadování nevidí jinou cestu než radikální řez. Beru to jako fakt. Do detailů nemá smysl se pouštět, zkušenost praví, že pokusy najít viníka tohoto stavu končí ve vzájemném osočování a v nepřehledné změti neprokazatelných tvrzení proti tvrzení.
Rozumím i tomu, že se Radě nelíbí tradiční podoba ankety a chtěla by cenu udělovat nějak jinak. Na to má samozřejmě právo. (Že s tím já osobně nesouhlasím a současnou podobu ankety považuji za dobrou, je jiná věc.)
Mnohem méně ovšem rozumím tomu, proč tyhle dva klíčové problémy balí Rada ve svém prohlášení do mlžnatého vzývání Václava Havla a poněkud pythických vět o kvalitě poroty, klesající prestiži, finanční odměně a složení hlasujících kritiků. Porotu měla přece pouze ta část ceny, která vyhlašovala nejlepší dramatický text – a s touto soutěží nemá SAD nic společného. Navíc pouze u této části je možné mluvit o klesající prestiži – s ohledem na to, že se do soutěže poslední dobou nehlásí nejrenomovanější čeští dramatici. SAD organizoval pouze tzv. inscenační anketu. Ta ovšem žádnou porotu nemá, hlasují v ní „všichni“ čeští divadelní kritici, a nevšiml jsem si, že by se její váha nějak měnila. Vítězství (tedy onen „Radok“) v kategorii inscenace roku, nejlepší herecký výkon roku nebo divadlo roku představuje už řadu let nejprestižnější ocenění v rámci všech cen, které lze v českém divadle získat.
A už vůbec nerozumím tomu, že Rada, která se už minimálně dva roky ošívá nad tradiční podobou SADovské ankety, na jejímž základě jsou inscenační ceny udělovány (tj.: hlasují všichni, není žádná porota, rozhoduje prostý součet hlasů), nepřišla s žádným návrhem, který by nastínil, jak si tedy novou cenu představuje. A v čem by ta nová cena byla lepší, spravedlivější a prestižnější než ta tradiční. Jediný materiál, který se toto téma objevil loni (a který víceméně kopíroval systém, jakým jsou udělovány Ceny Divadelních novin), označil jeho autor Petr Christov za pouhý nezávazný pracovní materiál. (viz Radoci letos nebudou)
A na závěr je ještě nutné zopakovat to, co je podle mého soudu nejpodstatnější. Tradiční anketa SADu se bude konat i letos – úplně stejně jako obvykle, a vzejdou z ní úplně stejně jako obvykle „nejlepší inscenace roku“, „nejlepší herecký výkon roku“, „divadlo roku“ a tak dále. S tím rozdílem, že vítězové už bohužel nedostanou „Radoka“, ale třeba „Radka“ nebo „Honzu“. Bude to sice poněkud matoucí, ale doufám, že na prestiži to tradičnímu hlasování českých kritiků zas tak moc neubere.
Autor je redaktor SADu
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme