Vokáč: Konec hry – Radok, Kolář a ….

Chvíli se zdálo, že české divadlo upadne i toto léto do své klasické prázdninové letargie, ale skon Cen Alfréda Radoka a odchod šéfredaktora Divadelních novin Jana Koláře nás pomohl trochu názorově osvěžit a myšlenkově povzbudit. Polemiky, komentáře a články, které se kolem „pádu“ dvou divadelních jistot vynořily (a nebylo jich mnoho, protože nyní je v módě k ničemu se v médiích veřejně nevyjadřovat) měly jednu pozoruhodnou shodnou charakteristiku. Nesly se na poměrně emotivní, velmi osobní rovině a fakta, jak typické, zůstávala na hony daleko. Až si člověk říká, zda se někdy toho malého českého kádrování typu ten může, ten nemůže, ten umí, ten neumí, jeho texty mají úroveň, jeho ne, zbavíme.


Zánik Radokovských cen je první exemplární příklad, ačkoliv jsem jako pozorovatel odkázán pouze na otevřené zdroje a prost jakýchkoliv zákulisních informací. Lze pochopit, že se šéfredaktor SADu Karel Král zlobí. Správní rada mu zrušila cenu, která zvedala prestiž, publicitu, důležitost a čtenost jeho časopisu. A rozumím jeho zklamání o to více, když jako hlavní argument pro zrušení ocenění musí číst do očí bijící blábol o tom, že Havel je dávno mrtvý a nemůže pozvednout toleranci a prchající význam ceny. Toleranci u koho nebo toleranci čeho? Intelektuálské klišé jako řemen. Vymlouvat se v tomto případě na Havla mi prostě a jednoduše přijde jako čirý alibismus nebo jednoduše srabáctví. Komplikované je to také s postupnou ztrátou významu ceny, jak tvrdí Správní rada. Z čeho se tak usuzuje? Jak se to projevuje? Kdo to odhalil a kdy? Není to spíše tak, že si Král vedl dlouhodobě a nekompromisně svou a členové správní rady, unaveni neustálým handrkováním, to raději zabalili? Není to důsledek posledního nepovedeného předávání ve Studiu Hrdinů? O Radokovských cenách se toho doslechnete vskutku hodně, ale umělce, který by si tohoto ocenění nevážil, jsem ještě nepotkal. A v okamžiku, kdy si čím dál tím více divadel uvědomuje nutnost profesionálního komerčního marketingu, kde jsou ocenění jedním z nejlepších reklamních nástrojů, je zkrátka marginálně odůvodněné zrušení ceny s mnoholetou tradicí velmi nešťastné a mělo by být vysvětlené daleko logičtěji a smysluplněji.

Na druhou stranu, i když je prohlášení Správní rady zaobalené do tolika vznosných frází, nelze si nevšimnout evidentní narážky na kvalitu poroty a kvalitu osobností, které cenu zaštiťují. Možná právě tady je podstata celého sporu, kdy Správní rada nepřímo říká, že již nechce nedynamický systém hlasování, tedy volbu stále stejných kritiků recyklujících pořád dokola notoricky známá jména a divadla. Radokovská anketa, ačkoliv s primárně objektivním kritériem tří hlasů, které můžete udělit v jedné kategorii, pokulhává dramaticky právě v systému hlasování a Nadační fond má právo nárokovat její změnu. Pokud ji někdo tvrdošíjně odmítá, musí skončit. Ostatně ještě když jsem měl tu možnost hlasovat, vždy jsme s kolegy na fakultě pobaveně spekulovali na téma, zda neprohlasovat na cenu nějakého divadelního outsidera nebo zcela brakovou či výsostně komerční, bulvární inscenaci. Stačilo by vskutku málo.

Na vítězství v Radokovi nepotřebujete žádných 60 hlasů z cca 75 hlasujících kritiků či jiný odpovídající poměr, ale počet radikálně nižší, něco mezi 12 hlasy a v některých kategoriích i daleko méně a cenu máte v kapse. Pak všechny teze o spravedlivé a objektivní anketě berou samozřejmě za své. Mimochodem nelze nevzpomenout na éru operních vítězství, kdy jsme dílem žertem dílem vážně podezírali operní kolegy z kartelové dohody. Stačilo, aby se všichni sešli na jednom povedeném operním představení nebo přijel do Prahy Robert Wilson (2002) a o vítězi bylo rozhodnuto. A pokud nemusíte hlasovat ve všech kategoriích nebo můžete hlasovat, i když jste viděl minimum inscenací za rok, pak pochybnosti o relevantnosti volby rapidně vzrůstají. V tomto smyslu by cena skutečně zasloužila radikální inovaci a Karel Král by měl uvést argumenty, proč trvá na stávajícím statu quo. Bude to rozhodně lepší, než obviňovat Správní radu z mocenských rozhodnutí, na které má, ať chce nebo nechce, právo, nebo převádět spor do osobní roviny tím, že tvrdí, že ve Správní radě sedí osoby, které divadelní oblasti nerozumí.

Kádrovalo se, a to velmi osobně a vlastně i osobitě, při odchodu Jana Koláře z pozice šéfredaktora Divadelních novin. Vladimír Mikulka nevydržel a na adresu svého bývalého šéfa utrousil v komentáři pod článkem Martina Švejdy jedovatou poznámku. Což o to, naturalisti si se symbolisty nadávali daleko hůře a takoví dadaisti či surrealisti, ty už si vůbec nebrali servítky, Maurice Barrès by mohl vyprávět. Problematické je, že osobní invektivy zastíní skutečné problémy Divadelních novin a odsunou na druhou kolej reálný popis éry Jana Koláře a stavu dnešních Divadelek. Švejdova glosa je chození kolem horké kaše a povšechné cvičeníčko slovní ekvilibristiky, Vladimír Mikulka si zas vyřizuje přes média staré účty a bolavé rány. A místo toho, aby ostatní napsali, hele kluci, nechte toho a spíš nám napište, co bylo nebo je na Divadelkách, potažmo Kolářově éře, nikoliv na něm osobně (!), špatného, všichni píší, jestli je Vladimírův přímý výkřik vkusný, nevkusný, bufet nebo stoka, bezcharakternost či nestydatost, dokonce boj o mocenský vliv, jako kdyby bylo české divadlo nebo blog nadivadlo pupek světa. Korunu všemu pak nasadí Richard Erml v komentáři na webu Divadelních novin, který místo aby zachoval dekórum, ukázal nadhled a vyvrátil na několika konkrétních příkladech všechny ty dlouhodobě omílané smyšlenky o strnulosti a nekoncepčnosti Divadelek, začne jako pravá pavlačová drbna přihazovat další půvabné historky z jedné redakce v Celetné ulici. Jak jsme koho kde pomlouvali, jak na sebe v redakci křičívali a jak nám Mikulka tahal články netalentovaných holek, které předtím lákal do postele nebo kdovíkam. Hotová červená knihovna. Ale čtení poměrně zábavné, to bezesporu.

Samozřejmě z podobné diskuse probleskuje, že to v redakci pravděpodobně dlouhodobě nefungovalo, vztahy byly napjaté, což bezesporu mohlo mít vliv na podobu a kvalitu novin samotných, ale Kolářovo šéfování je třeba hodnotit zejména ze dvou hlavních hledisek – literárního (úroveň obsahu, kritik, textů, rubrik, informací, struktura, autoři, grafika) a manažerského (koncepce, vedení, financování, společenská prestiž, čtenost, náklad, moderní média). Osobně mě vždy trápilo, jak málo se Divadelní noviny věnují ožehavým kulturním tématům, snad kvůli jejich polostátnímu charakteru s vysokou ministerskou dotací v zádech, na které jsou bytostně závislé, jak málo se buduje hrdost na značku Divadelních novin a sounáležitost redakce a okruhu autorů, respektive jak málo se buduje prestiž novin u českých divadelníků a v neposlední řadě jak nejasně a příliš velkoryse je definován cílový čtenář novin a z toho odvozován rozsah některých rubrik či požadovaný styl zpracování recenzí či jiných textů. Smutné byly také reakce na kritiku Divadelek od mladší generace při různých diskuzích, které často končívaly, nikoli ze strany Koláře, uraženou a povýšeneckou odpovědí, ať si to někdo zkusí, vést noviny s odkazem na těžká 90. léta, tradici, a tak dále a tak podobně. Na druhou stranu byly to právě Divadelky, kde dostalo příležitost mnoho nových mladých autorů a kritiků a osobně jsem nikdy nezaznamenal, na rozdíl od jiných divadelních periodik, že by po mně někdo chtěl zmírnit kritický tón textů.

Ať tak či tak, nastává čas, aby Ceny Alfréda Radoka i Divadelní noviny dostaly nový impuls a změnily se. Bez pořádné analýzy to ale nepůjde, a řečičky o tom, jestli divadlu někdo nerozumí nebo ne, zde je někdo hloupý, chytrý, jednoduchý či nabubřelý, je sice hezké zpestření divadelního léta, ale nejlepší začátek nové etapy to rozhodně není.

Tomáš Vokáč