Švejda: 407 gramů z Bohumila Hrabala (Divadlo v Dlouhé)

V podtitulu inscenace stojí „Návrat k vyprávění“. A skutečně. Jediným svorníkem 407 gramů z Bohumila Hrabala je prostředí sběrny. V něm defilují známé hrabalovské figurky, které vyprávějí, vyprávějí a vyprávějí – někdy třeba klidně dobrých deset minut jako Jaroslava Pokorná coby Tanečnice na konci prvé části večera. Nepřerušovaný monolog bez jediné přídavné akce! Sebevražednější tvar si snad nelze představit. Inscenace se vzdává jakéhokoli svébytného uchopení hrabalovské látky, snaží se pouze o rehabilitaci žánru vyprávění – a daří se jí to!

Přibyl: Dechovka (Vosto5)

Dechovka jako symptom spokojeného zmatku

„Žánrově se jedná o dokumentární divadlo,“ tvrdí o Dechovce sama VOSTO5tka a přidělává mi tím při psaní této glosy dost práce. To tvrzení navíc zopakovalo bez pochybností i mnoho recenzentů. S dokumentárním divadlem bývá svízel. Ačkoli jeho geny pocházejí z klasických historických her, je dokumentární divadlo dítětem až druhé poloviny 20. století, doby, kterou poznamenal rozmach publicistiky a především nástup masových médiích, manipulujících, mnohdy protichůdně, informacemi. Je to žánr matný, neúslužný, puritánský.

Mikulka: Svěcení jara - Jarní oběti (She She Pop)

Už dlouho mě divadelní představení neotrávilo tak dokonale, jako Svěcení jara - Jarní oběti. Různé domácí informace typu "moje matka byla taková a onaká" mi přišly únavné a banální, neumělé tanečky na Stravinského hudbu zbytečné, snaha oživit projekci čtveřice matek různými triky či nápady zoufale nenápaditá.

Mikulka: GundR (Wariot Ideal)

Bratři Günter a Reinhold Messnerové se vyšplhají na Nanga Parbat a Günter to nepřežije. Inscenace GundR pojednává o horolezcích, o překonávání sebe samých, o vzdorování a podléhání nebezpečí. Taky o ztrátě bratra a drásavých nejasnostech a výčitkách s tím spojených. Z čistě „konceptuálního“ hlediska bylo tudíž nasazení extrémních divadelních prostředků na místě.

Přibyl: Co je venku... (Maxim Gorki Theater Berlin)

V rychlém tempu a na hranici svéprávnosti

ODKUD. Z Gorki Theater. Vloni tam vystřídala Armina Petrase, nepříliš výrazného (můj subjektivní názor), leč dlouholetého uměleckého šéfa, Shermin Langhoffová; kulturní manažerka (slušel by se spíše módní výraz kurátorka) centra sílící berlínské post-imigrační subkultury Ballhaus Naunynstrasse v berlínském Kreuzbergu. Úspěšný program formovaný potřebám a zálibám mladého multikulturního hipsterského Berlína Langhoffová dál rozvíjí v Gorki Theater, spolu s dramaturgem Jensem Hilljem a režisérem Nurkanem Erpulatem (jejich nejúspěšnější společnou inscenaci Šílená krev jsme v březnu 2012 přivezli na Novou scénu). Langhoffová si jako intendantka vede zatím znamenitě, přivádí do divadla nové divácké skupiny, exponuje nová a zcela současná témata a má též šťastnou ruku ve výběru režisérů - kupříkladu Sebastiana Nüblinga (nar. 1960), mnohonásobného nominanta prestižních Theatertreffen.

Mikulka: Co je venku... (Maxim Gorki Theater Berlin)

Po Frontě se na PDFNJ předvedlo další mluvené divadlo - a bylo to cosi na způsob "a nyní o něčem úplně jiném". Především co do vstřícnosti k divákům. Na místo jednolitě nekonečného proudu brutálních, depresivních a beznadějných obrazů nastoupila hravost a lehkost, pod kterými se deprese, frustrace a beznaděj skrývaly jako otrávený dortíček v lákavě roztomilém obalu.

Škorpil: Co je venku... (Maxim Gorki Theater Berlin)

Sebastian Nübling text Sibylle Bergové celkem výrazně upravuje. Množí mluvčí - v originále jde o čistý monolog - a především vypouští, či alespoň potlačuje temnější a melancholičtější pasáže. Například dlouhou scénu – má dokonce formu básně – hrdinčina odchodu z domova, který jejímu vztahu s matkou dává jiný odstín než jaký je možné odečíst z inscenace. Akcentuje především ironickou vrstvu předlohy a i tu ještě dále inscenačně ironizuje vloženými hudebními parodiemi a celkově „neučesaným“ (a nemám teď pochopitelně na mysli jen zjev protagonistek) rázem inscenace. Formálně kontrastnější inscenaci k Frontě aby jeden vskutku pohledal. Výsledkem je zábavných osmdesát minut, které okouzlí střízlivým, ale přesto přesným herectvím (neselhávajícím ani v často zaručeně trapném rozehrávání chyb, úmyslných nedostatků a „hovorů mimo“) a pobaví tím, co v inscenaci z Bergové exkurze mezi „generaci Já“ (nebo též „Generation Y“) zbylo.

Text hry Sybille Berg A teď svět aneb Co je venku, do toho mi nic není v překladu Jitky Jílkové a článek Petra Štědroně o uplynulé sezoně Maxim Gorki Theater  vyjdou v SADu 6/2014

Přibyl: Festival, Perceval a Fronta

Osmnáct let s "Německým festivalem"

Před pár lety jsem odpovídal do jakési ankety na otázku: který moment v českém divadle po roce 1989 považujete za nejzásadnější. Váhal jsem tehdy mezi Léblovým nástupem na Zábradlí a prvním ročníkem divadelního festivalu Německé divadlo v Praze (dnešní Pražský divadelní festival německého jazyka). Druhá událost u mě svým dalekosáhlým osvětovým a inspiračním vlivem nakonec převážila.

Šotkovský: Michal Čunderle - Dialogy řeči

Při prvním prohlížení "tuctu studií o hercích a řeči" Michala Čunderleho se nabízí dva pocity - za prvé je Čunderle (nemýlím-li se) prvním ze své generace, kdo vydává knižně počet ze svých kritických textů, tudíž v jistém podezření ze sebestředné potřeby knižně fixovat časopisecké. Za druhé sice takřka kapesní formát útlého svazku napovídá o autorské skromnosti a přísné probírce již napsaného, ale nebylo by v tom případě lepší počkat, až se toho do sebraných či vybraných spisů nashromáždí víc?

Švejda: Fronta (Thalia Theater Hamburg)

Tři postřehy

1) V tak precizní a vytříbené inscenaci je každý falešný tón hned slyšet. Např. když herci přitlačí v expresi, když začnou hlas stylizovat/deformovat (proč?) nebo když se v závěru jeden z nich pustí do procítěného psychologického herectví, jímž vyjadřuje rozdírané nitro své postavy
2) Kdyby se psal, dejme tomu, rok 1919, dal by se sugestivní (monotónní) protiválečný hlas inscenace snadno pochopit - ale hrát stejně tak (tj. nic k tomu nepřidat) o téměř sto let později?
3) Nemusíte být nutně zavilým zastáncem klasického divadla  - ale za ta sem tam utroušená zrnka dramatických situací v dvouhodinovém monolitu - obrazu byl tedy člověk opravdu vděčný

Mikulka: Explosis (Tygr v tísni - Vila Štvanice)

Konec dobrý, všechno dobré, nabízí se otřepané moudro po zhlédnutí boudníkovského představení Explosis ve Vile Štvanice. Byla to podívaná poněkud nevyrovnaná, to lepší ale přišlo ve druhé polovině a nakonec převážilo i v celkovém součtu.

Mikulka: Fronta (Thalia Theater Hamburg)

Fronta je představení, které vás umí donutit, abyste se cítili provinile, že se vám bezvýhradně nelíbilo. Vždyť vypočítávat přednosti je až směšné snadné: válka je velké téma, pohled zevnitř má svou autentickou syrovost, nápad obsadit herce z obou stran tehdejšího konfliktu (a nechat je mluvit mateřštinou) je nepochybně silný. A taky je to celé udělané divadelně čistě, bez upachtěného realismu a s vnitřním rytmem, určeným krvavými popisy prokládanými intimněji laděnými dopisy a stylizovanými dialogy; vše na pozadí dobových prvoválečných fotografií a v doprovodu nepříjemných skřípavých hluků či ran do plechových desek v pozadí.

Škorpil: Fronta (Thalia Theater Hamburg)

Musím se přiznat, že mám inscenace, jako byla hamburská Fronta rád. (viz například loňský Jidáš) A to i přes to, že mi vždycky celkem dlouho trvá, než jejich tempu přivyknu. Také Fronta chtěla svůj čas (a titulky tomu rozhodně nepřispěly). Pak jsem se do ní ale nějak propadl. A proto si dovolím tvrdit, že Perceval nenapodobuje ani nezpřítomňuje (předpokládanou, tušenou) realitu „Velké války“, ale že dokáže v řadě okamžiků vyvolat v divácích (ve mně) pocit blížící se zážitku vojáka trčícího v zákopech.

Škorpil: Poznámky na okraj pojmu "vinohradský divák"

Necítím se zcela povolán motat se do již čistě teoretických (až abstraktních) pojmoslovných tahanic kolegů Švejdy a Šotkovského, dovolím si nicméně (snad aby nechybělo třetí Š) poznámku k termínu „vinohradský divák“, nesoucímu širokou paletu významů, jež Jan – obávám se – ne zcela plně doceňuje.
Tedy předně: vinohradský divák je něco jako plzeňský divák – bájná bytost, jíž nikdy nikdo neviděl,

Škorpil: Po sametu (Národní divadlo)

Protože jsem měl díky laskavosti režiséra a dramaturga příležitost přečíst si text Po sametu předem, vymyslel jsem již před premiérou bonmot že „je to něco mezi Požárem a Seber si to hovno!“. Která část nakonec bude mít navrch, jsem ale nemohl tušit. Dopadlo to – bohužel – ve „prospěch“ "dramaturga".

Mikulka: Po sametu (Národní divadlo)

Glosář Ivana Lampera v Respektu se už dávno stal svého druhu institucí - a zkusit vystavět na jeho základě inscenaci, která se výročně ohlíží za pětadvaceti lety české demokracie, vypadá jako velmi dobrý nápad. Jenže výsledek je spíš zklamáním. Navzdory tomu, že si Jiří Adámek dokázal po čistě divadelní stránce nezvykle dobře poradit nejen s nástrahami nevlídné ho prostoru Nové scény, ale i s proslulým „prokletím Národního divadla“, které už stáhlo pod hladinu průměrnosti kdejakého nadějného tvůrce.

Brederová: Po sametu (Národní divadlo)

Inscenácia Po sametu Národního divadla v Praze je jednou z mnohých akcií, ktorá si za cieľ stanovila evaluovať posledných 25 rokov politického a spoločenského života v Českej republike. Materiálom pre scénickú kompozíciu Jiřího Adámka sa stala rubrika Minulý týden Ivana Lampera v časopise Respekt.

Šotkovský: Ad Švejda - Rod Glembayů (polemika)

Na glose Martina Švejdy k vinohradskému Rodu Glembayů mi vadí, že...

...i v žánru krátkého ironického komentáře nedrží stylově pohromadě – začíná se okázalou ironií („V Městském divadle na Královských Vinohradech“, „saisony“), která má zřejmě evokovat muzeálnost vinohradského dění. Dál se v ní ale nepokračuje – místo toho se stroze a vlastně nijak kriticky popíše základní gesto inscenace a poté se opět okázalou, ovšem stylově jinou ironií končí (záměrně žoviální „mladýho Brouska“, sarkasmus o „virtuozitě“ Dagmar Havlové). Je-li ovšem k té ironii opravdu důvod, z jádra článku vůbec jasné není, vždyť sám kritik zároveň mluví o herectví v inscenaci jako o „uměřeném a solidním“.

Švejda: Požitkáři (Divadlo Na zábradlí)

Nebudu zde opakovat postřehy kolegů Škorpila a Mikulky, souhlasím s nimi, zmíním jen to, co mě osobně na inscenaci nejvíce zaujalo a v čem bych si i vlastně jaksi přál vidět východisko z jisté slepé uličky, do které se trio Mikulášek - Viceníková - Cpin opakováním (a cizelováním) týchž inscenačních postupů dostává. Nikoli v důslednějším a promyšlenějším vytváření "spodních proudů", nýbrž naopak: v úplném osvobozování se z kauzálních vazeb, v ještě větším rozvolňování tvaru jako série výstupů, které mají svůj začátek a konec (byť ten - rozuměj pointa výstupu - může přijít i o nějakou chvíli/scénu později), ve prospěch zcela volného asociativního budování obrazů na zvolené téma. V Požitkářích se mi nejvíc líbily právě ty pasáže, které zůstávaly otevřené (kdy po delší chvíli přicházela stmívačka), za nimiž se zde, obrazně řečeno, otevřel "jícen prázdnoty" a divák se mohl nechat volně unášet svými asociacemi. Série krátkých kolektivních "záběrů" těsně před finále, podložená svižnou swingovou písní, mi přišla z tohoto pohledu jako optimální.
Samozřejmě, východisko, o kterém hovořím, by sotva mělo dlouhého trvání (zanedlouho by se samo stalo novou slepou uličkou, že), přišlo by mi ale - v onom radikálním příklonu k toliko budování obrazů - jako hodně zajímavé.

Mikulka: Bouře (SKUTR - Jatka78)

S inscenacemi o smrti se letos na podzim roztrhl pytel. I když v případě skutrovské Bouře to s tou smrtí není zas tak úplně jednoznačné. Vlastně tu jednoznačné není skoro nic. Sledujeme čtyři různé osoby, nebo jen jednoho mladíka v různých podobách a životních fázích? Odehrává se to celé „v hlavě“ (jak naznačuje jedna z replik), na shakespearovském ostrově (což je naznačeno jindy) nebo někde v záhrobí (to kdybychom úvodní bouři a údery blesků vzali doslova)? A co ta závěrečná smířlivá, posmutněle hořkosladká a současně docela groteskní plavba na prknech, při které čtyři hipstersky plnovousatí a očepicovaní mladící stojí na prknech a pádlují a šplouchají pomocí mopů a kýblů s vodou - to se vracejí zpátky do reality, nebo je to poslední jízda kamsi „jinam“?

Švejda: Rod Glembayů (Divadlo na Vinohradech)

V Městském divadle na Královských Vinohradech jde vše jak má. Alespoň v případě nového titulu saisony, Rodu Glembayů. Odvátá krležovská ibsenovština je Martinem Hubou pojata jako přehlídka deklamačního herectví (mluví se mluví se popojde se zagestikuluje se mluví se mluví se), naštěstí uměřeného a solidního, takže se rozvleklé, upovídané drama dá docela dobře snést. 

Švejda: Dům bez Boha (Švandovo divadlo)

Problematická je už sama hra Dodo Gombára. S oslabeným dramatickým (a naopak posíleným prozaickým) charakterem: postavy repliky jako by proklamovaly než by mezi sebou skutečně hovořily; napsaná plochým, až televizně realistickým jazykem; upovídaná a doslovná; otevírající příliš mnoho velkých témat a motivů, které jsou traktovány smrtelně vážně, takže někdy působí až nechtěně směšně. A Petr Štindl si s ní prakticky neví rady. Spíš jen aranžuje, textu se úporně drží (až v závěru se odhodlá k jisté interpretaci a silnějšímu metaforickému vyjádření), inscenace plyne nevzrušivým, umrtvujícím tempem, nedaří se jí vyjádřit vypjatější situace (scéna požáru), a tím vším odhaluje neorganičnost předlohy. Hlavní roli hraje nevýrazný, necharismatický Tomáš Červinek (zastřený hlas, nedostatečně projevované emoce), jiní se uchylují ke komediálním šaržím (Robert Jaškow jako Richard; Patrik Děrgel jako opíjející se tramp Koňas), nevhodné je i například obsazení neherečky (inspicientky divadla) Petry Štanclové do role Kmotry… Ne, těch negativ je až příliš mnoho, Švandovo divadlo vykročilo (ve velkém sále) do nové sezóny stejně nešťastně jako loni uvedením Krakatitu. Dům bez Boha čeká, obávám se, jen krátký život.


Recenze vyšla 2. 12 v Lidových novinách

Mikulka: Trasy vlasů (Alfred ve dvoře)

Kdyby se sestavoval žebříček divadel podle míry divnosti jejich produkcí, byl by spolek jménem Ryba řvoucí na docela vysoké příčce. Dámy se dlouhá léta zarytě držely tématu „koupelny“ (viz), nyní se rozhodly posunout o kousek dál: v Alfredovi se hrálo o vlasech.

Mikulka: Noční motýl (Městské divadlo Kladno)

Otázek, které mně napadaly při sledování nové kladenské inscenace Daniela Špinara, bylo víc než odpovědí. Rozumím volbě titulu: divadelní verze slavného pamětnického filmu je jasným lákadlem pro tu část diváků, kterým se nechce na „něco moderního“ (abych použil oblíbenou terminologii své babičky). A „moderní“ Špinarovo zpracování se zas může líbit umírněně odvázané části zdejšího publika. Rozumím i tomu, že Špinar nechce srdceryvný příběh několika osudově nešťastných lásek vysloveně parodovat, spíš jej s porozuměním a vlídnou ironií cituje.

Mikulka: Mezi náma dobrý (Divadlo Komedie)

Největším plusem hry Doroty Masłowské Mezi náma dobrý je cynický a zároveň pobavený obraz zmateného světa, vzniklý v důsledku intenzivní erupce výsměšných či sarkastických replik, prokládaných ironickými citacemi všemožných klišé i rozverně protipolských jedovatostí. Největším plusem nové inscenace téhle hry je to, že se do nesporně těžkého textu v Divadle Komedie vůbec pustili. A největší slabinou, že se tu toho moc dohromady neposkládá.

Mikulka: Salon Kupka (Omnimusa - Divadlo Na zábradlí)

Miloš Orson Štědroň má za sebou úctyhodnou řádku pozoruhodných inscenací, tentokrát se však poprvé rozhodl vzít na sebe kompletní zodpovědnost a kromě obvyklého autorství hudby a libreta se pustil i do režie. Myslím, že to nebylo úplně šťastné rozhodnutí: Salon Kupka je inscenace, která toho po divadelní stránce moc nenabízí: Robert Mikluš v titulní (a jediné) roli Františka Kupky vlastně jen ilustruje to, co je tak jako tak řečeno v textu nebo v písních.

Švejda: O beránkovi, který spadl z nebe (Naivní divadlo Liberec)

Zvolit jako cílovou diváckou skupinu děti od dvou do čtyřech let věru není časté. Úkol je to nelehký, divácké „schopnosti“ jsou v tomto věku ještě dosti limitované. Naivní divadlo Liberec jej ovšem zvládlo výtečně. Inscenaci konstruuje jako „montáž atrakcí“. Verbální projev omezuje na minimum (a v případě nejvýmluvnější postavy, principála pouti, operuje s vděčnou „česko-italštinou“, jíž se samozřejmě baví především dospělí, i na děti ale působí přitažlivě - svou zvukomalebností). Děj je prajednoduchý, slouží především k navěšení jednotlivých nápadů: holčička prochází s beránkem spadlým z nebe poutí a společně si odnášejí různé zážitky (jaké si tak lze z pouti odnést: tanečnice na koni, silák, héliové balónky, střelnice); nakonec hledají cestu, jak beránka vrátit zpět na oblohu a teprve napotřetí se jim to podaří (postup oddalovaného happy-endu bych, jako jedinou věc, v inscenaci oželel). Klíčová je síla jednotlivých nápadů, jejich poutavost nejen jaksi v primárně vizuální (to zvládne i rozsvícená televizní obrazovka), ale i esetické rovině. Hraje se s „fortelnými“ dřevěnými objekty, inscenace má magický (snový, poetický, ale třeba i lehce hororový) ráz, který je podporován i dobře zvolenou zvukovou kulisou. Vskutku trefa do černého.  

Mikulka: Zwischenfälle (Burgtheater Wien)

Byla to zhola absurdní a ve své monotónnosti skvělá scéna: postarší dáma, snad dokonce babka, do telefonu vytrvale odpovídala na všechny dotazy jednotvárným, podivně hluboce intonovaným „Hello“, „No“ nebo „I don’t know“. Smysl replik se neustále drobně posunoval, herečka i telefonující hráli naprosto přesně, důsledně po neexistujícím smyslu, a bez jakýchkoli ozdůbek. Publikum v Akademietheateru řvalo smíchy. Když se zhruba po půlhodině v podstatě tentýž telefonát zopakoval, už to jaksi nebylo ono. A když režisérka použila po přestávce skoro stejný princip ještě jednou, začala to být už docela otrava.