Dejme před závorku otázku, jak moc je dnes smysluplné Dürrenmattovu hru, jejíž prvá verze pochází z roku 1948, uvádět. Jak moc, aniž je výrazněji upravována, může se současností korespondovat. Autorova hořká "komedie antických rozměrů", postavená na paradoxních situacích točících se kolem (jakoby) historického tématu (zániku západořímské říše), napájející se absurdním humorem a (pochopitelně) rezonující s nedlouho před tím skončenou druhou světovou válkou, působí (při vědomí dějin druhé poloviny minulého století a různých prošlých vln dramatu) jako vyvanulý čajíček, poněkud iritující i svým bezzubým humanismem.
Ondřej Zajíc se do žádných aktualizací nepustil, a přesto jeho inscenací vychází až překvapivě dobře. Jako výchozí rastr pro ni zvolil žánr "ladovsky" rozverné komedie (upomínající ze všeho nejvíc na televizní pohádkové "omalovánky" neblahých let), na němž úspěšně vyznívá skeptická ironie titulního hrdiny. Přiměřeným vpuštěním vážných prvků (herecké pojetí postav Rey a Aemiliana) a zesílením zlověstné atmosféry (jak se nezadržitelně blíží příchod Germánů) se mu ve třetím dějství daří vygradovat děj, strhnout hrdinovu "bláznovskou" masku a odhalit jeho pravé smýšlení, aby v závěrečném dějství, v klidné Romulově rozpravě s vítězným Odoakerem, nechal naplno vyznít svůj smířeně hořký pohled na naúprosné kolo dějin.
Až nečekaně úspěšné naplnění textu v ABC.
Recenze vyšla 26. 5 v Lidových novinách
Úvodní otázka nakonec zůstala v závorce. Díky za příklady "zubatého humanismu", protikladu "bezzubého humanismu". MB
OdpovědětVymazat