Švejda: Betonová zahrada (Švandovo divadlo)

Dramatizace Petry Hůlové volí odlišný způsob vyprávění než prozaická předloha Iana McEwana: místo chronologického uspořádání děje sledujeme de facto stav čtveřice dětských protagonistů po smrti matky. Prostupují jej sice výseky událostí, které již proběhly (a do hry tak vstupují i postavy otce a matky), a závěrečná kapitola novely je tu odvyprávěna bez "přeuspořádání", pořád ale především vidíme jistý obraz.
Režisér Dodo Gombár jej od počátku exponuje jako patologický - hned je jasné, že v téhle rodině (ve které běžné dětské "hry" přerůstají v cosi perverzního) není něco v pořádku (a inscenace tak v jistém smyslu navazuje na Gombárovo divadelní zpracování Kafkovy Proměny ve Švandově divadle z před dvou let).
Počíná si při tom vynalézavě: prostřednictvím povětšinou dobře rozehraných minivýstupů a za pomoci pěkných vizuálních nápadů ("sarkofág" se zkamenělou matkou!) buduje onen obraz přesvědčivě a sugestivně.
Potíž je však v tom, že McEwanova novela je něčím víc. Je jistým, řekněme, psychoanalytickým podobenstvím - a Hůlové způsob dramatizace na ně, zdá se, jaksi nestačí. Nejlépe to dosvědčuje závěr inscenace s "šokujícím" incestem. Tam kde by měl příběh definitivně nabýt alegorie, kdy teprve v tomto "sblížení poznamenaných", kteří si začnou (znovu) vyprávět své životní příběhy a tím se jim konečně podaří zbavit se toho, co pouze zabetonovali ve svém sklepě (a ono to přitom nadále v jejich životech "tlelo"), tam inscenace dospívá pouze k jakémusi vysoce estetizovanému, eroticky přitažlivému obrazu ("skulptuře" čtyř nahých tělech), za nímž ovšem víc není. V co lineárně vedený příběh novely vyústil jaksi přirozeně, v to se de facto statické, nedramatické verzi Hůlové (a její inscenační realizaci) vyústit nezdařilo a zřejmě ani zdařit nemohlo. Otcem opakovaně přinášené pytle cementu na scénu ještě zkrátka nevsugerují, že beton neleží pouze na zahradě, ale i v rodinných vztazích.
Recenze vyšla 9.2 v Lidových novinách