V bytě po zemřelém otci se sejdou dvě sestry středního věku, jedna upjatá, druhá rozevlátá, vzpomínají a domlouvají se, co dělat. Do toho nečekaně vpadne o dvacet let mladší muž, který o sobě k jejich nemilému překvapení prohlásí, že je jejich nevlastní bratr, a že ho měl jejich otec z krátkého románku se svou studentkou. Hru, rozvíjející základní situaci románu Zeptej se táty od Jana Balabána, napsala Dagmar Radová, výtvarnou stránku věci obstarala Petra Vlachynská.
Potíž je v tom, že režisérka Ewa Zembok přišla s inscenací, která se neumí rozhodnout, jestli chce být drásavým vztahovým dramatem, groteskou, výpravnou podívanou nebo jakýmsi divadelním úletem. Nakonec je tu trochu od všeho, jenže všechny ty protikladné polohy si spíš překážejí, než by se umocňovaly, tím spíš, že ani jedna není provedena zvlášť oslnivě. Tempo je bídné, atmosféra nijaká, vtipy nucené, a nakonec to stejně všechno převálcují tradičně - jenže zde dosti neodůvodněně - opulentní kostýmy Petry Vlachynské. Každý z trojice herců přistupuje k věci úplně jinak, rutinní figurkaření Kristýny Frejové je z jiného divadelního světa, proti němu stojí rychle odsekávané repliky Pavla Neškudly (nepsychologizovaná postava bratra byla jedním ze světlejších bodů večera), a uprostřed Halka Třešňáková, která obě polohy se střídavými výsledky střídá. Nemá však valný smysl vypočítávat jednotlivé zádrhele, základním a „souhrnným“ problémem je selhání režie, která nedokázala dát celku styl, nápad, tah ani smysl.
V Rubínu bylo a je k vidění několik titulů, u kterých bych nedokázal jasně říct, o čem jsou, proč se na scéně děje to, co se děje - a přesto umí být jakýmsi svérázným způsobem divadelně dráždivé, mají tajemství a švih. V DIY je to přesně naopak, není obtížné odhadnout, proč se to či ono děje („narežírovanost“ z většiny akcí i nápadů doslova trčí), jenže divadelní svůdnost, groteskno, tajemství nebo třeba jen úplně obyčejné překvapení se dostaví jen výjimečně. Dvěma slovy: promarněná šance.
Více informací zde
foto Patrik Borecký
Potíž je v tom, že režisérka Ewa Zembok přišla s inscenací, která se neumí rozhodnout, jestli chce být drásavým vztahovým dramatem, groteskou, výpravnou podívanou nebo jakýmsi divadelním úletem. Nakonec je tu trochu od všeho, jenže všechny ty protikladné polohy si spíš překážejí, než by se umocňovaly, tím spíš, že ani jedna není provedena zvlášť oslnivě. Tempo je bídné, atmosféra nijaká, vtipy nucené, a nakonec to stejně všechno převálcují tradičně - jenže zde dosti neodůvodněně - opulentní kostýmy Petry Vlachynské. Každý z trojice herců přistupuje k věci úplně jinak, rutinní figurkaření Kristýny Frejové je z jiného divadelního světa, proti němu stojí rychle odsekávané repliky Pavla Neškudly (nepsychologizovaná postava bratra byla jedním ze světlejších bodů večera), a uprostřed Halka Třešňáková, která obě polohy se střídavými výsledky střídá. Nemá však valný smysl vypočítávat jednotlivé zádrhele, základním a „souhrnným“ problémem je selhání režie, která nedokázala dát celku styl, nápad, tah ani smysl.
V Rubínu bylo a je k vidění několik titulů, u kterých bych nedokázal jasně říct, o čem jsou, proč se na scéně děje to, co se děje - a přesto umí být jakýmsi svérázným způsobem divadelně dráždivé, mají tajemství a švih. V DIY je to přesně naopak, není obtížné odhadnout, proč se to či ono děje („narežírovanost“ z většiny akcí i nápadů doslova trčí), jenže divadelní svůdnost, groteskno, tajemství nebo třeba jen úplně obyčejné překvapení se dostaví jen výjimečně. Dvěma slovy: promarněná šance.
Více informací zde
foto Patrik Borecký
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme