Mikulka: I Am the Problem (Jan Mocek – Alfred ve dvoře)

Problém? Vyřešeno!

Dost dlouho to vypadalo, že v tomhle (kompletně anglicky mluveném) představení půjde jen o výpovědi tří performerů, kteří se v lehce ironickém duchu přiznávají k různým „hříchům“. Ir Wayne si koupil telefon Huawei, byl zlý na své přítelkyně, nenaučil se česky a občas švindluje s veganstvím. Bulharko-Američanka Tinka je špatná feministka, protože by se ráda staromódně vdala, nebaví ji dlouhé telefonáty s otcem, pracuje pro společnost, která učí být byznysmany ještě dravějšími, a občas plýtvá vodou v bublinkové vaně. Ruska Irina opustila svou starou matku na Urale, nezajímá se o politiku, ignoruje sociální sítě – a cítí se v Česku provinile kvůli své národnosti.

Nejdřív to bylo docela veselé, po nějaké době ale začal proud řečí unavovat. Jenže pak se to všechno začalo ve zrychlujícím se tempu převracet, performeři se překřikovali a cpali se před kameru ve snaze exhibicionisticky se prosadit se svými proviněními (bylo to, mimochodem, asi jediné místo v celé inscenaci, kde obligátní online projekce nepůsobila zbytečně).

Další kolo výčitek začne stížnostmi na Irinu, která je podle mladých kolegů zastydlá osmdesátková umělkyně, na zkouškách se chová příšerně a nesleduje ty správné moderní trendy. I tyhle výčitky začnou být za chvíli jednotvárné, ale jen do momentu, kdy mladí přidají na agresivitě a napadnou Irinu i fyzicky: kdo žere maso a nezná Gretu Thunberg, nezaslouží si nic jiného, než dostat od svých progresivnějších kamarádů po tlamě.

Pokud by v tuhle chvíli přišel opravdový konec místo konce falešného (v podobě dlouhé stmívačky), bylo by sdělení trochu přímočaré, zvlášť s ohledem na dosavadní záplavu slov, nikoli však banální. Jenže představení pokračovalo dál: Wayne se vydal mezi diváky a kladl „anketní“ otázku, zda jsou i oni tím titulním „problémem“. Diváci začali - s nadšením pro mě naprosto nepochopitelným - přiznávat své vlastní banální prohřešky. Například ohledně umývání nádobí. Trvalo to dost dlouho a bylo to dost nesnesitelné. Pak Wayne do mikrofonu zarecitoval jakýsi text v komplikované angličtině, které jsem bohužel moc nerozuměl. Pokud to bylo něco zásadního pro pochopení následující sáhodlouhé pohybové vsuvky, omlouvám se (smysl mi totiž nedávala ani ta).

No a po dalším falešném konci následovala vpravdě jedovatá ironická pointa, která mě s děním na scéně opět smířila. Všichni tři performeři totiž s planoucím zrakem ohlásili, že se už napravili. Wayne rozmlátil svůj telefon Huawei a koupil si Apple, Tinka se vdala a opatřila si úspornou sprchovou hlavici, Irina začala pečovat o matku a věnuje se výhradně angažovanému umění společně s členkami Pussy Riot. Svět je náhle jasný a přehledný, zalitý usměvavým sluníčkem.

Už dlouho se mi nestalo, aby mě jedno jediné představení tak často a tak moc na střídačku bavilo a otravovalo. Předpokládám, že to byl záměr: pokud Jan Mocek a spol. skládali svou inscenaci jako sérii pastí, nemohu popřít, že se jim to povedlo.

Více informací zde
Foto Adéla Vosičková