Mikulka: Otevřený dopis ministrovi kultury

Myslet inovativně a radostně

„Chceme přivést pozornost k principům, které jsou součástí odborných diskursů již několik desítek let a které formuluje idea nerůstu. Alternativu vůči současnému stavu, který plošně uplatňuje ekonomické náhledy, vidíme v důrazu na životní prostředí, spokojený život, smysluplnou práci, vzájemnou péči a kvalitu vztahů /…/ Význam pokroku je potřeba nanovo definovat. Věříme, že otázky, které nerůst a nerůstová kultura předkládají, jsou především pozitivní příležitostí myslet inovativně a radostně v zájmu spravedlivé a demokratické budoucnosti pro nás všechny.“ Otevřený dopis ministrovi kultury ve věci udržitelnosti a nerůstu v kultuře vytrvale krouží kolem dobře znějícího, leč značně vágního výrazu „nerůst“. Zároveň neméně vytrvale sugeruje, že autorům vlastně nejde o něco tak přízemního, jako jsou peníze, ale o jakési vyšší, nově nahlédnuté dobro.

Pokud se však v případě jednotlivých požadavků sepsaných na závěr dopisu prokoušeme houštinou frází k jejich skutečnému smyslu, stane se z vzývání nerůstu a proměněné imaginace docela obyčejné volání po tom, aby stát dával do kultury víc peněz a lépe s umělci komunikoval. Jedinou novotou je, že dopis k obvyklým požadavkům připojuje výzvu, aby byli umělci státem dotováni i v obdobích, kdy nic hmatatelného nevytvářejí (patrně po vzoru Francie).

Česká kultura si určitě nežije na vysoké noze. Vím, o čem mluvím, jsem redaktor nekomerčního divadelního časopisu, který může existovat pouze díky grantu. Lobovat za větší dotace (nebo jiné přerozdělení těch stávajících) je zcela legitimní. Proč se tak ale děje prostřednictvím výzev takto nabubřelých a zároveň tak mlhavých, to mi poněkud uniká.

Stejně jako použitá rétorika zarazí i lehkost, s jakou se dopis vypořádal s vnucující se otázkou, kde a jak na podobné požadavky vzít prostředky: „Nerůst se proto nesmí omezovat jen na kulturu. Je načase přiznat si, že řešení klimatické krize nebude možné uskutečnit pouze čekáním na technologickou spásu, ale důsledným přenastavením naší imaginace a překročením stínu HDP jako ústřední hodnoty naší doby.“

Možná jsem zbytečně skeptický, ale na „přenastavení naší imaginace a překročení stínu HDP“ bych při financování kultury raději tak úplně nespoléhal. S všeobjímajícím nerůstem neomezeným jen na kulturu to nicméně vidím docela nadějně, o ten se s velkou pravděpodobností zaslouží covid s Putinem.