pondělí 19. září 2022

Dubský: Festival Divadlo (neděle 18.9.)

Baletky (Spitfire Company)
Burian (Divadlo F. X. Šaldy, Liberec)
Než přijdou Stouni… (Slovenské národní divadlo, Bratislava)


Baletky Miřenka Čechová v Baletkách převádí na jeviště svou knihu, která upozorňuje na problematické zacházení, které na konzervatořích museli (nebo stále musí?) snášet adeptky baletního umění. Toxické prostředí mnohé z mladých žen poznamená na celý život, jelikož je často připraví o sebedůvěru a změní vnímání jejich vlastního těla.
 

Inscenace využívá širokou škálu jevištních prostředků, z nichž tanec trochu překvapivě nepřevažuje. Hudba, slovo, light design, projekce – to vše se propojuje do čitelného tvaru, který diváka nenechá na pochybách, co chce autorka svým kusem říct.

Nejsilnější je inscenace v okamžicích, kdy dokáže své téma komunikovat metaforicky. Třeba když zpívá před zrcadlem, že je její existence redukována jen na pouhé tělo, zatímco se její odraz hrozivě deformuje. Pro Čechovou jistě stěžejní kus, při kterém se odhaluje fyzicky i psychicky.


Burian O libereckém Burianovi by se dalo napsat v hlavních bodech téměř totéž, co o jiném Dianiškově životopisném počinu – Špinarce, která byla na plzeňském festivalu k vidění loni. Autor a režisér v jedné osobě sleduje osud libereckého rodáka Vlasty Buriana od jeho dětství přes první krůčky na cestě k titulu král komiků, dobu největší slávy, složitá rozhodnutí během období protektorátu až po komunistický soud, který z Buriana udělal kolaboranta. Dianiška umně v rychlých střizích buduje obraz člověka, jenž disponuje výjimečným talentem pro divadlo, ale kterému dělá velké potíže projevit rozhodnost v klíčových dějinných okamžicích. Titulního hrdinu nesoudí, ale ani neglorifikuje. Ukazuje, jak úzkostlivě se snažil nezadat si s nacistickým režimem, ale zároveň v sobě obvykle nenacházel dostatek vůle pro otevřený vzdor.


Pokud je něco, co dělá inscenaci výjimečnou, je to herecký výkon Veroniky Korytářové v titulní roli. Obsadit do role Buriana ženu se ukázalo jako podařený tah, který rozhodně není jen nějakým režisérovým vtípkem. Korytářová hraje krále komiků s citem, umí třeba filmové repliky pronést Burianovou typickou dikcí, ale nijak ho neparoduje. Navíc mu propůjčuje i jistou něžnost, skvělá je taky pohybově.

Burian je nesentimentální, dobře napsaný kus, byť osobně trochu lituji, že v posledních Dianiškových dílech už není tolik podvratnosti a nespoutanosti jako dřív, jeho hry se posunuly do mainstreamových vod. Což není myšleno nijak pejorativně, kdyby všechen mainstream vypadal takhle, mohou si česká divadla gratulovat.


Než přijdou Stouni… Závěrečný festivalový titul byl komediální hříčkou o hudební kapele Rolling Stones, ale i obecně o hudbě, svobodě či stárnutí. Jedná se o nenáročnou inscenaci, jejíž děj je ovšem na tříhodinovou délku dosti řídký, a tak kus režiséra Matúše Bachynce místy působí natahovaným dojmem.
 

Text hry, pod kterým je podepsán kolektiv autorů, naťukává různé náhledy na fenomén populární hudby – feministická novinářka ho kritizuje kvůli sexismu, ortodoxnímu věřícímu vadí adorace pekelných sil a docent muzikologie zase kritizuje jednoduchost tohoto typu hudby, kdy muzikanti s pomocí tří až čtyř akordů manipulují davy. Na pomyslné druhé straně stojí tzv. groupie, tedy skalní fanynka (v podání Emílie Vašáryové), která v šedesátých letech objížděla s kapelou všechna turné a jíž tato zkušenost změnila pohled na svět.

Je velká škoda, že Slovenské národní divadlo nedostalo od agentury povolení k provozování hitů Rolling Stones, takže si inscenátoři museli vystačit s několika songy, které sice Jagger a spol. zpívali, ale nebyli jejich autory. Právě v těchto vzácných okamžicích nabírá představení na zajímavosti, jelikož hlavně Robert Roth (ale i celá kapela) interpretuje známé písně na vysoké úrovni.


Pár slov na závěr. Letošní festival se mi zdál mimořádně kvalitativně vyrovnaný, na rozdíl od loňska jsem na žádném z 11 zhlédnutých představení neměl pocit, že by to byla ztráta času. Největším zážitkem pak pro mě byla energií sršící maďarská inscenace Shaxpearova myčka na ulici Kertész režiséra Viktora Bodóa. Smysluplné a také slušně navštěvované byly i debaty s tvůrci zahraničních inscenací. 

LUKÁŠ DUBSKÝ

festivalové stránky zde

Žádné komentáře :

Okomentovat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme