Náhoda, osud a zahraniční oddělení IDU tomu chtěly, že jsem dva večery po sobě viděl Dianiškových 294 statečných a Pravomila, Dianiškovu a Baďurovu adaptaci poslední „dospělé“ knihy Petra Stančíka. Rozdíl snad jen těžko může být větší. Na jedné straně sevřený, takřka komorní tragický příběh gradovaný do finále, jež ani napotřetí nebrání pohnutí. A na straně druhé epická story pokrývající bezmála celé 20. století, jež krouží kolem jednoho hrdiny a jeho protikladu a jež se pomalu ale bohužel jistě vytrácí v líčení, které je bez znalosti předlohy jen těžko přehledné.
Dianiška se v Dlouhé spoléhá na již osvědčené postupy: snaží se o krátké pointované scény, neodpustí si pár popkulturních odkazů, využívá hudbu k dokreslení atmosféry i podpoře patosu a kolektivní záporáky (zde zejm. kariéristy, Rusy a komunisty) neváhá karikovat. Nic z toho ale nezabírá. Adaptace – celkem přirozeně – nedokáže kopírovat zvláštní až naivistickou jemnost předlohy, takže si divák nemůže „najít cestu“ nejen k Tince, ale nakonec ani k Pravomilovi. Z něj je nakonec jen jakási krystalicky bílá figurka (a není to vina výborně hrajícího Pavla Neškudly) na šachovnici partie proti černočernému záporákovi Vašovi. Možná mělo jít o souboj dvou principů – čisté, přímé a nerelativizované pravdy, proti oportunní relativizaci všeho a všech. Jenže principy jsou abstraktní a neživé, principy nepobaví, ani nedojmou.více o inscenaci zde
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme