Mikulka: Skupova Plzeň 2026 (pátek 12. června)

PELECH - Kolektiv TMEL
SÚDRUH DISIDENT - Divadlo Lab, VŠMU Bratislava
MARYŠA VÁVROVÁ - Bažantova loutkářská družina
POEMES VISUALS - Companyia Jordi Bertran

Pelech – Kolektiv Tmel v Moving Station představil typ inscenace, který je na letošní Skupovce nejběžnější: dva performeři pohybují poeticky neurčitými objekty, které se mezi sebou různě potýkají či se naopak kamarádí, přičemž jejichž vodiči vydávají různé neartikulované zvuky.

Hrálo se na oválných deskách naskládaných na sebe, a tím, jak je účinkující postupně odnášeli, měnilo se prostředí (i když jen trochu). Hlavním hrdinou byl tentokrát tvor s dvojicí tykadel s očima na trochu na způsob hlemýždě (mělo to ovšem i nožičky), objevil se i jakýsi zubatý predátor, ale to zas tak úplně podstatné nebylo, šlo hlavně o mikrosituace a atmosféru. Program festivalu je zahuštěný, a musím se přiznat, že mi už takovéto podívané začínají trochu splývat. Tím spíš, že Pelech byl v porovnání s těmi ostatními zhruba tak uprostřed.

Súdruh disident – Bratislavští studenti se pustili do tématu, který bych osobně od studentů tak úplně neočekával: vytvořili biografickou inscenaci o Milanovi Šimečkovi, jednom z nejznámějších slovenských disidentů. Vzali to opravdu poctivě, od vstupu do stalinské komunistické strany v roce 1951, přes vystřízlivění v šedesátých letech, normalizační disidentství a nakonec i věznění, až po smrt krátce po listopadu 1989.

Potíž docela rozsáhlého opusu spočívá v tom, že to vypadalo, jako by si tvůrci se svým tématem trochu nevěděli rady a nakonec vlastně ani nenabídli nic, co by už nebylo mnohokrát viděno: budovatelské a normalizační písně a tanečky, výslechy na StB, domácí hovory s manželkou, portréty Husáka, dojemné dopisy z vězení. A ze záplavy nesourodého nakonec materiálu nepovstalo nic nad vcelku povrchní obrazy ze Šimečkova života, formálně vylepšené téměř nepřetržitou live cinema projekcí. O tom, že byl Šimečka skutečně výraznou osobností, svědčilo nakonec spíš několik citací z jeho slavné knihy Obnovení pořádku.

Maryša Vávrová Podívat se na známý příběh očima jiné postavy nebo z úplně jiné perspektivy než autor není až tak originální nápad, Stejně tak prokládání dění žertovnými reklamami. Ale málokdy se to povede tak skvěle, jako v případě variace na obecně známý příběh jisté moravské děvčice provdané proti své vůli za ovdovělého mlynáře Vávru.

Tomáš Hájek oslovuje publikum silným dialektem (neodhadnu, jak moc si ho svépomocně přibarvil), a loutku úspěšného moštáře Vávry (která se svému vodiči nápadně podobá) nechává vyprávět, jak moc měl rád svou první ženu a jak moc těžké to pak měl s Maryšou. Diváky přitom hned na úvod uklidní, že bude hrát s poctivými pimprlaty, žádné podivné figurativní divadlo. V kritických momentech přijde (loutková) jablečná reklama na Vávrovu moštárnu. A nakonec se Vávra pochlubí tím, jak rafinovaně vše vyřešil, když zjistil, že jeho choť má travičské záměry.

Celé to trvalo asi dvacet minut a bylo to dvacet minut čiré divadelní radosti. Zatím to nejlepší, co jsem tady v Plzni na Skupovce viděl, autoři ambicióznějších projektů nechť mi odpustí.

Poemes visual – Na konci tohoto představení se tleskalo skoro stejně nadšeně jako po Vávrově Maryše, osobně jsem ale ani zdaleka tak nadšený nebyl. Katalánská trojice si necelou hodinku pohrávala s molitanovými písmenky, občas s využitím černého divadla, často zněla živá hudba. Vlastně to vyhlíželo jako sled trochu lepších estrádních čísel: když se přidá k písmenu E „hlavička“, vypadá jako pejsek a může provádět spoustu roztomilých věcí. Když se spojí Y a I vznikne postavička a ta může tančit, legračně skákat o tyči nebo z můstku do misky vody. A tak podobně. Občas se objevil ironičtější vtip nebo cosi trochu drastičtějšího, ale z velké části zůstalo u humoru tzv. laskavého. Výsledkem byla podívaná, na kterou by se docela dobře hodila nálepka „nic proti ničemu“. Ale jak už bylo řečeno, potlesk si Katalánci vysloužily veliký.

VLADIMÍR MIKULKA

festivalový program zde
foto web Skupovy Plzně