Hankovcová: Oheň (MeetFactory)

Inscenace Oheň, uváděná v MeetFactory, by se dala přirovnat k příslovečné tiché vodě, která podemílá břehy. Kolébá svou divadelní neokázalostí a nevtíravostí, ale právě i díky těmto kvalitám dokáže zprostředkovat silný a koncertovaný zážitek. Destilát současných úzkostí a neporozumění, připravený ze stejnojmenného románu současné francouzské autorky Marie Pourchet.

Nabízejí se dramaturgické paralely k dalším dvěma inscenacím, smíchovská scéna momentálně uvádí i další dramatizace románů současných francouzských spisovatelů – Obyčejnou žena Annie Ernaux a Houellebecqův Serotonin. Zvlášť s druhým jmenovaným není srovnání úplně od věci. Oba projekty stojí na velmi soustředěném budování dusné, syrové atmosféry, oba upozorňují na odcizenost západního světa. Oběma dominuje narace a scénická úspornost jako hlavní inscenační princip.

Oheň má možná tradičnější příběhový oblouk, ač s dosti překvapivým koncem. Laura (Gabriela Pyšná) je vyhořelá matka dvou dcer, která si celkem spontánně začne milostnou aféru s cynickým a podivínským businessmanem Clementem (Lukáš Černoch). Původní nevinné rozptýlení ji však zcela pohltí a naruší vztah zejména se straší dcerou Vérou (Viktória Pejková). Pár důležitých zvratů si nechám v zájmu nespoilerování pro sebe.

Mnohokrát variovaný trop však získává hloubku díky velmi chytře vystavěným promluvám (autorem dramatizace je Ondřej Novotný). Balancují mezi zranitelnou citlivostí a upřímnou jadrností, aniž by se přespříliš zasekávaly v jedné z těchto poloh. Utváří tak postavy sympatické, i proto, že chybují a mají své zvláštnosti. Jejich postupné odhalování navíc dává důvod, proč s nimi kráčet až do konce. Představení vyvolává zvědavou snahu odhalit jejich motivace, pochopit jejich chování, vidět, kam je nakonec dovede.

Nejen text, ale celá inscenace mísí jemný patos s cynickou a distancovanou přímočarostí. Niterné monology prostupují ironická, kousavá zcizení. Třeba když Laura mluví sama pro sebe – zvedne oči ke kameře na stropě, z níž se obraz přenáší na zadní stěnu sálu – a nevybíravě komentuje okolí. Nebo když je intimita sexuální scény shozena tím, že ji Pejková (tentokrát v roli jakéhosi uštěpačného komentátora, ne Lauřiny dcery) doplňuje jízlivými výkřiky „Bravo!“ a tleskáním, jež imituje zvuky do sebe narážejících nahých těl.

Hraje se vážně, ale ne zas tak moc, aby vznikl dojem monotónního a urputného přesvědčování o závažnosti témat, které v sobě příběh nese. S nenásilnou, hereckou i režijní, precizností se pomalu utváří obraz světa, kde lidé bojují sami se sebou i mezi sebou. I proto možná scéna připomíná boxerský ring, jenž je ale tvořen pohodlnými, semišovými polštáři – metafora civilizovaného světa, který je nakonec stejně bojištěm. Bojištěm, kde se většinou odehrávají konflikty sice nenásilné, v rovině mezigeneračních i vztahových nedorozumění a komunikačních neschopnosti, ale pořád intenzivně bolestivé a traumatizující.

Konečně i v tom jsou si inscenace Oheň a Serotonin podobné. Obě se skrz osobní a intimní příběhy stávají svědectvím o společenské rozklíženosti a nebezpečích lidského odcizení.

ELIŠKA HANKOVCOVÁ

více zde
Foto: Andrea Černá