Kdo by od Bodóovy Hedy Gablerové v Národním divadle čekal podobný „nářez“ jakým se prezentoval v roce 2022 v Plzni prostřednictvím razantní úpravy Romea a Julie, či legendárního – již více jak dvacet let starého - kafkovského Semeloumězmizelsem, bude bezpochyby zklamán. Tato Heda je „obyčejná velká činohra“ zasazená do moderních reálií. Nic víc, ale ani nic míň. Možná o něco více hraná s důrazem na peklo nenaplněných vztahů, tužeb a ideálů než k ibsenovské hře maloměšťácké malosti a deprese. Možná (v Brackovi a tetě Julianě) i s trochu ozvuků současného fideszovského a katolicky konzervativního Maďarska.
Především však s velkým důrazem na temně věcné herectví Pavly Beretové v němž kdesi uvnitř vře tragicky nenaplněná touha po kontrole nad ostatními a především nad sebou samou, na výjimečně ukočírované, byť povědomé, stylizaci všeznalého suveréna Marka Daniela i lehce uťápnutém Tesmanovi Filipa Kaňkovského. To vše v možná trochu brzy čitelné metafoře (ne)funkčního hypermoderního domu ztraceného kdesi lesích blízko Osla.Bodó je z rodu herců přeměněných v režiséry, kteří výjimečně dbají o souhru a mizanscénu. Jen je pražské Hedě někdy efektů a motivických nápověd trochu víc, či jsou snad více okaté, než by okoralému kritikovi bylo milo a možná ještě na premiéře opravdu dokonalé souhře a vyladění něco málo chybělo.
více zde
foto Patrik Borecký
o inscenaci budu psát v SADu 3/2026
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme