Několik postav trochu tápe
Dejvická inscenace Služebnictvo po většinu doby plus minus zachovává základní obrysy Marivauxovy rokokové vztahovky odehrávající se v prostředí blíže neurčeného knížecího paláce. Ve finále si však nečekaně vezme slovo připsaná postava cizí šlechtičny a spustí procítěný proslov o zničeném světě, oceánech v plamenech, příchodu nového světa atd., přičemž zdůrazní, že právě tohle je realita, před kterou se nelze ukrýt do bezpečí neustále opakované vztahové komedie. Pokud by snad někdo v hledišti nechápal, že jde opravdu do tuhého, režie ho důrazně trkne stále sílícím temným hučením, které nakonec celý prostor akusticky převálcuje.
Jistě, lze rozumět tomu, že se režisér Wayne Jordan s dramaturgyní Martou Ljubkovou nechtějí spokojit s rozehráváním prastaré rokokové komedie a rádi by místo toho na jejím půdorysu předvedli něco originálního, naléhavého a současného. Jenže onen závěrečný zvrat působí natolik klišovitě a násilně, až si jeden říká, že by bylo lépe, kdyby tvůrci pokušení odolali a celé ukoptěné finále jednoduše škrtli. Díky tomu by pak mohla zmizet i zmíněná cizí šlechtična, jejíž představitelka se v chlapeckém převleku po většinu večera potloukala po jevišti dosti bezradně, protože logické místo tahle účelově doplněná postava v příběhu prostě nemá.
A když už by bylo dotyčné finále i se šlechtičnou šťastně pryč, možná by pak stálo za zamyšlení také to, jestli je opravdu nezbytně nutné znovu vstupovat do pirandellovské řeky a nechat figury po vzoru Šesti postav hledajících autora jaksi zevnitř komentovat nebo dokonce řídit děj. Jistě, postup je to efektní, jenže vede k výsledku který nejenže je nepůvodní, ale navíc stejně jako ono finále až moc chtěný a těžkopádný.
Těžkopádnost je vůbec pro celé Služebnictvo docela charakteristická. Při pohledu zvenčí těžko odhadovat „kdo za to může“, ale prvním podezřelým je režisér. Dílem proto, že od dejvických herců jsme zvyklí vídat onačejší výkony, a dílem proto, že čím méně jsou jednotlivé situace oproti předloze scénáristicky vylepšené a čím méně zrežírované se zdají být, tím lépe vyznívají. Ve střední části bylo představení v takovýchto pasážích docela zábavné. Alespoň na mé první repríze.
Jestli ono by nakonec nebylo úplně nejlepší docela neambiciózně nechat ty šikovné herce předvést Marivauxovu Dvojí nestálost tak, jak leží a běží. Je to sice kousek prastarý a pramálo angažovaný - ale zato dobře napsaný a svižný, navíc dodnes provokativní čímsi na způsob pocukrovaného cynismu. Jenže právě tohle zcela jistě nebylo cílem. To už se ale vracíme do bodu, ze kterého jsme vyšli: inscenátoři se nechtěli spokojit s rozehráváním prastaré rokokové komedie a tak se na jejím půdorysu pokusili předvést něco originálního, současného a naléhavého. Moc se to nepovedlo.
VLADIMÍR MIKULKA
více o inscenaci zde
foto Alena Hrbková
o Služebnictvu jsem mluvil v Mozaice ČRO Vltava ve středu 8.4. po půl čtvrté
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme