Je počátek, nebo možná brzká polovina šedesátých let minulého století. V malém divadélku sledujete novinku, tzv. modelovou (nebo absurdní – jak říkají čtenáři časopisu Divadlo) hru. V podivném „velkém domě“ žije „pan Procházka“ obklopen věrným služebnictvem. Za hranicemi panství panuje chudoba a zmar, způsobená válkami i přírodními katastrofami. Pán se zamiluje do chudé a prosté dívky ze stanového tábora u lesa, nechá si jí do domu přivést. Rozbíhá se kolotoč událostí inspirovaných Dvojí nestálostí, kde chvíli není jasné, kdo je vlastně pán a kdo sluha, co je opravdu a co je jen jako, zpochybňují se role společenské i divadelní a nakonec se dospěje k ironickému poselství ve stylu „kill the messenger“.
Herci na jevišti si s tímto novým žánrem ještě ne úplně vědí rady, ne každý umí spíše sdělovat než postaru hrát a tak u některých nevíte, jestli je častá manýra úmyslná nebo ne, ale zdá se vám, že spíš platí to druhé. Ale odpustíte mnoho. Jste totiž u něčeho nového, originálního a neokoukaného a mezi řádky čtete věci nahlas nevyslovované.
Problém ale je, že se píše rok 2026, vy sedíte v Galaxii a sledujete Služebnictvo, jehož režisérem a autorem
je Wayne Jordan a hraje ho Dejvické
divadlo. V tu chvíli už toho bohužel k odpouštění mnoho není. Herci – a
jindy velmi dobří herci - by měli být na podobný styl už dávno zvyklí a
dramaturgie by si mohla být vědoma obnošenosti mnoha žánrových prvků i
tematických motivů. A režisér mít tolik umu, aby se především v první části
inscenace přiblížil tempu, které persifláž jistých žánrů vyžaduje.
více o inscenaci
foto Alena Hrbková
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme