Voska: Pohřeb velkého umělce (Divadlo Letí )

Ohebná páteř v rakvi

Jistě není třeba se tvářit, že inscenace textu Davida Košťáka Pohřeb velkého umělce v režii Martiny Schlegelové, kterou Divadlo Letí oslavuje své dvacetiny, říká k tématu „Bertolt Brecht“ něco převratně nového. Kombinace životopisného počinu o velkém jménu německé dramatiky s výkladní skříní brechtovských divadelních postupů však přesto vyznívá až nečekaně dobře.

Kromě solidního Košťákova textu, nedidakticky a poťouchle upozorňujícího na problematické stránky Brechtovy osobnosti, na tom má zásluhu především Schlegelové režijní pojetí, udržující dynamiku celého dvouapůlhodinového večera. Začíná se ve štvanickém plenéru na pohřebním obřadu, jenž je narušen samotným zesnulým v podáním Mariána Amslera, a zbylé přibližně dvě hodiny strávíme ve VILE. Tam je publiku postupně naservírováno tříchodové menu složené z boršče, řízků a věnečku, přičemž ve volbě těchto tří pokrmů je zachována vazba na dramatikovy životní osudy, rozkročené mezi východem a západem. Neméně podstatnou součástí inscenace je také sympaticky najazzlá živá hudba Aleše Březiny, ostatně klavírista (Dominik Renč nebo Marcel Javorček) s kontrabasistou a hercem Pavolem Smolárikem jamují i v době, kdy obecenstvo konzumuje, takže se tento čas nestává zcela divadelně hluchým.

Pestrost hereckých stylů spojuje inscenace do celkem ústrojného zcizovacího mixu. Jistá Amslerova topornost je tu přiznaně brána do hry, režisér není tlačen do žádných rozsáhlých výstupů, spíše z rakve sarkasticky komentuje svůj život a lidi v něm, jež ve své povýšenosti nechává, aby zásadní okamžiky z vlastní osobní historie hráli za něj. Stejně jako v některých předchozích titulech (Mein Gott!, Heroes) i tentokrát obsazení vévodí Richard Fiala svým komediálním talentem, nesklouzávajícím ke zbytečné podbízivosti, a suverénním zpěvem. Herecké vyrovnanosti nedobře slouží snad jen obsazení Zoji Oubramové, jež si na rozdíl od ostatních příliš nerozumí s rychlými hereckými střihy (a paradoxně tak v brechtovské inscenaci zůstává hlavně v zemitém prožívání). Navíc stejně jako v muzikálu The Black Rider prokazuje pěvecké rezervy (je mi záhadou, proč je režisérkami obou počinů tlačena do zpěvu).

V Pohřbu velkého umělce s postupujícím večerem překvapivě přibývá dobrých nápadů a povedených scén. Zazní ironický dialog Brechta s panoptikálním sběhem dědiců, kteří se cítí být oprávněni určovat jediný správný výklad jeho děl, a v částečně písňové formě je pojednána i dramatikova totální poválečná morální odbrzděnost, s níž se bez okolků lísá k sovětskému režimu, když má pocit, že mu to něco hodí. Představení končí v nejlepším, obecenstvo je výborně najedeno, a tak z nevšedního večera na štvanickém ostrově zůstává dojem dobře stráveného času.

VOJTĚCH VOSKA

foto Dita Havránková
Více zde