Dubský: Šaldova šňůra (středa 17.6.)

Divadlo F. X. Šaldy: Přelet nad kukaččím hnízdem

Přelet nad kukaččím hnízdem - Román Kena Keseyho zpopularizovala kdysi filmová adaptace Miloše Formana, člověk tedy může mít podvědomou tendenci srovnávat. Inscenace Kateřiny Duškové ovšem míří trochu jiným směrem – nevypráví ani tak o střetu dvou silných osobností McMurphyho a vrchní sestry Ratchedové, ale spíše o tom, jak na útlak reaguje společenství a jak je těžké vystoupit z řady a postavit se zlu.

I proto patří k nejlépe vystavěným hromadné scény z psychiatrického oddělení (boj o právo sledovat televizi, večírek), liberečtí herci dokázali pečlivě budovat charaktery jednotlivých pacientů, které nenápadně rozvíjejí, i když zrovna nejsou ve středu dění. Ke vtažení do děje pomáhá i lehce imerzivní začátek, když diváci u vstupu do sálu dostanou svůj příděl léků, zatímco na jevišti už při příchodu probíhá všednodenní rutina života na uzavřeném oddělení. Potěší drobné detaily, s nimiž se tvůrcům daří charakterizovat postavy, ale i odlehčovat děj. Trochu pochybnosti mám naopak o pojetí stěžejní scény sebevraždy Billyho Bibbita, která vizuálně asociovala estetiku béčkových hororů.

Tomáš Impseil nehraje McMurphyho jako úplného suveréna, je v něm vznětlivost, ale není neřízenou střelou, provokace jsou spíše promyšlenou hrou, kterou se snaží ostatní vyburcovat z letargie. A Jana Hejret Vojtková není jako vrchní sestra Ratchedová chladnou diktátorkou, dává najevo emoce, v některých situacích působí dojmem, že ji pacientská „revolta“ skutečně děsí. Pro příznivce předlohy nabízí liberecká inscenace jiné čtení příběhu, v němž je dobře čitelná metafora systému, který setrvalým tlakem mění individuální jedince v poslušnou masu.

LUKÁŠ DUBSKÝ

foto Leoš Skokan
program festivalu zde
o inscenaci Winterbergova poslední cesta budu psát do SADU 5/2026