Mikulka: Manon Lescaut (Národní divadlo)

Špinar je motýl

Po zhlédnutí Manon Lescaut se nemohu ubránit dojmu, že je to ten asi nejšpinarovštější Špinar, jakého jsem kdy viděl. V dobrém i v tom horším. Sice se nepoužívaly mikrofony, ale jinak zdejší umělecký šéf předvedl ve zlaté kapličce téměř kompletní arzenál. Počínaje diskokoulí a přehlídkou svalnatých pánských hrudí, přes všelijaká blýskátka a zbytné ornamenty (hlouček eroticko-dekadentních statistů mi setrvale pil krev), několik velmi dobrých hereckých výkonů, opulentní výtvarno a dobře zvládnutý velký prostor. (V posledním zmíněném ohledu je ostatně Špinar jedním z mála českých režisérů, v jehož inscenacích se to daří pravidelně). Též ironii, drženou s ohledem na předlohu docela citlivě na uzdě a postupně nemilosrdně převálcovanou záplavou melodramatických líbivostí a slzavého kýče, jak už si to tak tahle Nezvalova přeceňovaná divadelní cukrárna vynucuje.

Mikulka: Láska a informace (Národní divadlo)

Svým způsobem by se nová premiéra Národního divadla dala odbýt dvěma větami. Režisérka Petra Tejnorová se pokusila ze sledu víceméně samostatných miniatur udělat ucelenou polodetektivní inscenaci – a moc se jí to nepovedlo. Vytratil se téměř všechen půvab předlohy a nenahradilo ho nic, co by stálo za řeč. Láska a informace nicméně může sloužit jako příklad dvou obecnějších problémů, se kterými se lze v českém divadle setkat docela často.

Švejda: Láska a informace (Národní divadlo - Nová scéna)

Série samostatných výstupů na téma (hrubě řečeno) "informace - a co s ní", jejichž inscenační seřazení ponechává Caryl Churchillová na vůli inscenátorů, skládá Petra Tejnorová do detektivního příběhu. Proč ne. Jen by přitom ale člověk nesměl nabýt dojmu, že tahle detektivka, při níž se ptáme nejen kdo je vrahem Petra Vančury, ale i proč David Matásek ztrácí paměť, koho vlastně představuje Pavla Beretová nebo co se to sakra děje se Sašou Rašilovem, je jen sama sobě účelem a nějaké závažnější sdělení - pomineme-li tedy banalitu, že informace je veličina dosti relativní - nenabízí.
Inscenace je výpravná, na jevišti se objeví i malá loď s kajutou; režisérka volí filmový styl vyprávění, na scéně je tedy několik realisticky vyvedených prostředí (laboratoř, kriminalistické pracoviště), používají se různé audiovizuální přístroje, pořád se něco někam přemisťuje a herci odněkud někam chodí - kromě několika dosti jednoduchých vtípků se ale v téhle "poctě žánru mysteriózní detektivky" (jak to pojmenovávají sami inscenátoři) něco opravdu zajímavého a podstatného neuděje. Trvá to dvě a čtvrt hodiny bez přestávky.

Švejda: Betonová zahrada (Švandovo divadlo)

Dramatizace Petry Hůlové volí odlišný způsob vyprávění než prozaická předloha Iana McEwana: místo chronologického uspořádání děje sledujeme de facto stav čtveřice dětských protagonistů po smrti matky. Prostupují jej sice výseky událostí, které již proběhly (a do hry tak vstupují i postavy otce a matky), a závěrečná kapitola novely je tu odvyprávěna bez "přeuspořádání", pořád ale především vidíme jistý obraz.
Režisér Dodo Gombár jej od počátku exponuje jako patologický - hned je jasné, že v téhle rodině (ve které běžné dětské "hry" přerůstají v cosi perverzního) není něco v pořádku (a inscenace tak v jistém smyslu navazuje na Gombárovo divadelní zpracování Kafkovy Proměny ve Švandově divadle z před dvou let).

Švejda: O Švandově divadle trochu jinak

Švandovo divadlo sleduji a pravidelně o něm píšu - glosy, recenze i souhrnné statě - od jeho znovuotevření v roce 2002 - tedy od doby, kdy se jeho ředitelem stal Daniel Hrbek. Mé referáty za těch víc jak třináct let byly v drtivé většině záporné (někdy do té míry, že šlo jen o jízlivé, uštěpačné poznámky) - nikdy se mi ale nestalo, že by divadlo vůči mně použilo nějakých obstrukcí, že by nad mými články veřejně vyjádřilo nějakou nevoli. Naopak mi vždy, jako kritikovi, vyšlo plně vstříc (texty her či scénáři počínaje a novinářskými vstupenkami konče) a já tak vskutku měl ke své práci, co jsem potřeboval.

Mikulka: Viktor aneb Dítka u moci (Divadlo v Dlouhé)

Tak tedy se zpožděním ještě jedna povedená inscenace Jana Mikuláška. Ne že by inscenátoři ze slavné Vitracovy surrealisticko-absurdní hry vydolovali nějaké zásadní sdělení (nezdá se ostatně, že by se o to pokoušeli), jako komediální hříčka to ale bylo až nečekaně svižné a veselé. Zdá se, že výlet mimo Zábradlí byl osvěžující jak pro režiséra, tak pro soubor divadla v Dlouhé. Mikulášek měl po delší době v rukou „pevný“ text, který mohl dle libosti překrucovat, zcizovat, ironizovat a rozbíjet, herci se důrazně opřeli do vysoce stylizovaných groteskních figur. Osobně se mi nejvíc líbili Helena Dvořáková a Robert Mikluš coby jeden z měšťanských párů, byli však jen první mezi rovnými.

Švejda: Pornogeografie (Lachende Bestien - Venuše ve Švehlovce)

Pornogeografie je zatím nejprofesionálnější produkcí Venuše ve Švehlovce. Lachende Bestien (jeden z rezidenčních souborů Švehlovky) v ní zároveň, posílen Martinem Pechlátem, Romanem Zachem a Hynkem Chmelařem, nabízí pod režijním vedením Michala Háby (kdysi asistenta D. D. Pařízka) další z reinkarnací Pražského komorního divadla - což je, zdá se, pro diváky (soudě alespoň podle atmosféry na premiéře a prvé repríze) docela mocným lákadlem. Zmínění herci - v charakteristicky pařízkovském, chladně podehrávaném minimalismu - také inscenaci spolu se sytě karikaturní Adrianou Kubištovou Máčikovou táhnou. Je potěšení se na ně dívat!

Mikulka: Gossip (Lenka Vágnerová & Company, La Fabrika)

Mezi Skyllou a Charybdou

Tanec a pohybové divadlo sleduji hodně nahodile. Jeden nemůže stihnout všechno. A ještě k tomu ta nepříjemná hrozba v podobě plavby mezi jakousi tanečně pohybovou Skyllou a Charybdou: dost často se mi stává, že ani trochu nechápu, co mi vlastně tanečníci chtějí sdělit (a pak mě to nebaví), a když jejich sdělení s velkou slávou porozumím, ukáže se, že je poněkud banální (což taky není velké vítězství). S čímžto se zde svěřuji především proto, aby vyniklo, že v případě Gossip se mi zdála plavba zábavná a srozumitelná tak akorát. Sice se to všechno v poslední (a mluvené) scéně vysvětlilo na můj vkus až moc polopaticky, příjemný dojem však vydržel.

Etlíková: Mami, už tam budem? (Divadlo Minor)

Skoro jako s rodiči

Mami, už tam budem? seznamuje děti starší tří let se vším, co souvisí s cestováním autem. Převažují zde didaktické scény s pohádkovými motivy, které vysvětlují, čím jsou užitečné jednotlivé předměty v autě. Princeznu Fňuknu vysvobodí ze zakletí silný muž s tělem-heverem, padne-li při jízdě mlha, pomůže víla Mlhovka, panenka se světlem místo očí. Divákům se také dostane četných varování podávaných až překvapivě bez servítků. Třeba tatínek (Václav Krátký; roli alternuje také Jiří Jelínek.) se s malými diváky moc nemazlí, když autíčka Rychlomíru a Silomíru odhazuje kamsi do kouta jeviště a dětem záměrně nepřesvědčivým způsobem oznamuje, že teď „leží v sádře“.

Mikulka: Poutník (Sdružení Kolonie - Meetfactory)

Na Poutníka jsem se do Meetfactory vypravil stylem „čistý list“: Jelinekové hru jsem neznal a nesnažil jsem se ani předem vyzvědět cokoli o záměrech inscenátorů. No a - upřímně řečeno - jako čistý list jsem z toho představení taky odešel. Trojice ohavně vyhastrošených hereček s inkontinenčními plenami se pohybovala po špinavě zaprášené scéně a na střídačku vyprávěla nesouvislý a nepříliš srozumitelný příběh starého a nejspíš i trochu bláznivého muže. Na straně jeviště stála postarší televize zakrytá igelitem, ve které pořád dokola běžela smyčka; rozeznat se daly nejasné tváře Martina Konvičky, Miloše Zemana a Daniela Landy. Jenže do valného smyslu se mi to celé nějak ne a ne složit.