Mikulka: Vladař (Divadlo Komedie)

Směšná hrůza, hrůzná směšnost

Už dlouho jsem neměl tak silnou chuť zastat se tvůrců, jako když jsem včera dopoledne viděl v Komedii první reprízu Vladaře - a pak jsem si ještě jednou nevěřícně přečetl, co o inscenaci Anny Klimešové napsal po premiéře Martin Švejda (tady). Kdyby nic jiného, tak přinejmenším Martinova věta „mělo by to být divadelně aspoň trochu zajímavé“ mi přijde téměř nepochopitelná. Troufnu si naopak tvrdit, že takhle „divadelně zajímavá“ podívaná bývá k vidění jen výjimečně. Ani nemluvě o tom, že to - konečně! - bylo zas jednou politické divadlo, které přišlo s něčím nápaditějším a hlubším, než s obvyklou banální ilustrací sdělení, které by stejně tak mohlo tvořit obsah jednoho novinového komentáře.

Mikulka: Předávání Cen divadelní kritiky (Divadlo Pod Palmovkou)

Vivat ceremoniál

S hanbou přiznávám, že jsem doběhl pozdě, takže mi utekl úplný začátek. Stejně tak přiznávám, že jsem malounko ve střetu zájmů, protože se jedná o anketu vyhlašovanou časopisem, jehož jsem redaktorem. Ale stejně mi to nedá: bylo to nejpovedenější předávání cen tohoto typu, kam až mi paměť sahá. (Jasně, uznávám, neviděl jsem všechna).

Švejda: Vladař (MDP - Komedie)

Inscenace Anny Klimešové má dvě symptomatické scény.
Ta prvá proběhne krátce před závěrem. Herci předvedou zhudebněné výňatky z Machiavelliho Vladaře, z tohoto "manuálu" politiky, ze kterých zaznívá charakteristický pragmatický ráz autorových rad vladařům, jak si udržet moc.

Mikulka: Ladies No Gentlemen (Divadlo Na zábradlí)

David Jařab měl evidentně vznešený záměr udělat inscenaci na téma násilí na ženách. Výsledkem je útvar, který se beznadějně zamotává do myšlenkových i divadelních klišé a nic nezachrání ani to, že v něm hrají dobří herci (respektive hlavně herečky).

Mikulka: Berlín Alexanderplatz (Tygr v tísni - Vila Štvanice)

Berlín Alexanderplatz je v Česku známý spíš v podobě televizního seriálu, Marie Nováková s Ivo Kristiánem Kubákem však pracovali (pokud to správně odhaduji) především s původní románovou předlohou. Výsledkem je divadelní adaptace, která skrze příběh z berlínského polosvěta přelomu dvacátých a třicátých let rozehrává hemžení na blíže neurčeném společenském dně.

Švejda: Ladies No Gentlemen (Divadlo Na zábradlí)

Jařabovu hru a la these o domácím násilí páchaném na ženách, o tom, že je třeba, aby se ženy proti mužům vychovaným v rigidním patriarchálním modelu postavily, sebeuvědomily se a získaly sebevědomí, pozvedá nad tuto tezi její lehké absurdní vychýlení; to, jakým způsobem autor pracuje s různými klišé a banalitami (například konverzačními), jak tyto prefabrikáty decentně humoristicky pozvedá.

Mikulka: Faust (Divadlo pod Palmovkou)

Tak tohle bylo velké zklamání. Po povedeném Něco za něco jsem se na další Klatovu inscenaci na Palmovce upřímně těšil, ani nemluvě o tom, že Faust je, jak se hezky říkává, opravdický challenge. A ono z toho vyšlo cosi sice mohutného a dlouhého, jenže řídkého a po většinu doby pramálo intenzivního.

Švejda: Hladová země (Švandovo divadlo)

Po přečtení hry Davida Košťáka Hladová země bych - popravdě řečeno - na inscenaci Švandova divadla nevsadil pětník. Košťák stvořil průhledné poetizující, symbolistické drama (o hornickém městě, ve kterém je určující ideou "dobře se materiálně mít za každou cenu", rozuměj vytěžit suroviny v dolech třebas i za cenu totální devastace města, jemuž vládne pevnou rukou starostlivý Starosta babišovských rysů); imitaci Josefa Topola, Viktora Dyka a až třeba Maurice Maeterlincka, v níž promenují ne živé, ale vyčpělé prefabrikáty postav. Jde o hru až na hraně nechtěné parodie.

Mikulka: Burnout aneb Vyhoř! (A-Studio Rubín)

Mám rád divadlo, které se dokáže udržet na hraně vážného a legrace, respektive, které umí pojednávat o vážných záležitostech a přitom se důsledně tvářit, jako že je to vlastně celé jen taková lehká zábava. Zdaleka to není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá, mnohem běžnější je model, ve kterém se začne velkou legrací a skončí neméně velkou vážností. Nicméně v Rubínu se to teď vydařilo téměř ukázkově.

Švejda: Kytice (Národní divadlo)

SKUTR vytvořil obrazivě - pohybovou inscenaci, jakou si prostor Národního divadla se svými dispozicemi a možnostmi opravdu zaslouží. Dokázal vizuálně cele zaplnit scénu a herce dovést (snad až na pár výjimek) k přesným a zkázněným výkonům - vznikla velice čistá práce.