Mikulka: Faust (Divadlo pod Palmovkou)

Tak tohle bylo velké zklamání. Po povedeném Něco za něco jsem se na další Klatovu inscenaci na Palmovce upřímně těšil, ani nemluvě o tom, že Faust je, jak se hezky říkává, opravdický challenge. A ono z toho vyšlo cosi sice mohutného a dlouhého, jenže řídkého a po většinu doby pramálo intenzivního.

Nedaří se tu totiž skoro nic z toho, co tak dobře vycházelo v Něco za něco. Pars pro toto: drastické zjednodušení prvního dílu na příběh Fausta a Markétky není převedením slov do adekvátně silných divadelních obrazů, ale trivializací na trochu nepřehlednou milostnou historku. Výstřední nápady přitom působí spíš jako chtěná provokace, než aby „sloužily celku“. Pokud hraje Kamila Trnková Markétku jako zkrouceného mrzáčka na vozíčku, bez ruky a bez nohy (navíc nemluví, ale ječí pronikavou fistulí), dává to sice příležitost k řadě hezkých groteskních výstupů, jenže samoúčelnost z toho všeho nenapravitelně trčí. To, že Markétka nakonec - spasena - odkráčí hrdě po svých, odůvodnit celou tu svévoli, obávám se, nestačí.

A to stále mluvíme o první třetině inscenace, která byla zdaleka nejpovedenější, diváka totiž budily z letargie občasné výrazné výstupy, především mužného Fausta s absurdně naivní Markétkou nebo Fausta s „rošťácky ironickým“ Mefistem (jiná věc je, že tyhle polohy už mají Jan Teplý a především Tereza Dočkalová docela slušně zautomatizované). V nedějovém druhém dílu, tj. dalších dvou třetinách inscenace, přichází jeden hudební výstup za druhým, přičemž Klata s vytrvalostí hodnou lepší věci nechává zaznít celé nebo skoro celé popové písně na téma ďábel a nebesa, což začne záhy vyznívat mechanicky a ilustrativně. Divadelně přitom dominují inscenačně nenápadité a neobyčejně úmorné sborové recitace a vůbec kolektivní scény (které se tu nedaří téměř bolestně). O něco živější je závěr s umírajícím protagonistou, ale ani tady nedojde na nic mimořádného.

Klatovi samozřejmě nelze upřít, že je šikovný tvůrce a umí si poradit s „velkým plátnem“. Úvodní obraz, kdy v setmělém sále září svítící ďábelské rohy na hlavách diváků a Faust se vylupuje z rakve na nezřetelně nekonečném pozadí je vynikající, stejně tak je působivé finále, kdy za mohutného hudebního doprovodu sjede z provaziště množství sošek Panny Marie (s těmi se navíc ironicky pracovalo již dříve). To jsou však jednotlivosti. Jako celek zůstala inscenace hodně daleko za očekáváním, které vzbuzovalo jak jméno režiséra, tak titul samotný. 

Více informací o inscenaci zde
O Faustovi jsem hovořil v pořadu Reflexe: Divadlo! Českého rozhlasu 3 - Vltava 8. 3 (k poslechu zde mezi 31:20 a 43:51)