Mikulka: Sluha dvou pánů (Berliner Ensemble, PDFNJ 2022)

Když se dramaturgie snaží sloužit zároveň divadlu a ideologii

Je to těžké pořízení: chcete, aby byl váš festival náležitě progresivní, takže si jako motto zvolíte absurdní novotvar Herr*in a vyhlásíte, že na programu budou pouze inscenace zabývající se ženskými tématy - načež kromě jiného pozvete berlínskou inscenaci Sluhy dvou pánů v ryze ženském obsazení. Tedy kus, o jehož dokonalém souladu s linií nemůže být nejmenších pochyb.

Mikulka: Už není třeba dělat vůbec nic (Divadlo v Dlouhé)

Začátek listopadu se nesl ve znamení tří se zájmem očekávaných pražských premiér. Na národnědivadelní Rej a Medvěda s motorovou pilou ze Zábradlí jsem si tu už stěžoval. V Divadle v Dlouhé, kde se poprvé představil režisér Jan Frič v tandemu s dramaturgyní Kateřinou Součkovou, jsem si dlouho říkal, že mi nezbude, než ve stížnostech pokračovat. Postupem doby se to ale tak trochu zkomplikovalo.

Škorpil: Medvěd s motorovou pilou (Divadlo Na zábradlí)

Příznačně je jednou z postav, na kterou se čeká v inscenaci Medvěd s motorovou pilou, člen hudebního uskupení jménem Aki. Nejen znalci finské kinematografie již asi tuší kam mířím. Aki Kaurismäki je legenda, dokonale vládnoucí směsicí běžného s nevšedním a prostého s tragickým či směšným. (Kdesi v základu této poetiky má ostatně něco společného s Martinem McDnaghem.) Historky a figury Rosy Liksom jsou zjevně podobného ranku: prostým finským vesničanům se zkrátka dějí divné věci, vražda a kdejaký jiný hřích je tu na denním pořádku a není ani důvod se s nimi nějak zvlášť vzrušovat. Jak se říká v písni Peggy Lee Is That All There Is, která se inscenací v různých podobách prolíná – A to je jako všechno/ono?

Mikulka: Medvěd s motorovou pilou (Divadlo Na zábradlí)

Po čtvrteční premiéře Reje v Národním divadle jsem si postěžoval, že to byl zážitek poněkud úmorný. V pátek jsem vyrazil na Zábradlí na Medvěda s motorovou pilou a postěžuji si trochu podobnými slovy. Obě inscenace se samosebou liší, ale mají i leccos společného. Také Jan Mikulášek s dramaturgem Borisem Jedinákem a scénografem Markem Cpinem (ten je podepsaný i pod Rejem) přišli se sledem víceméně samostatných výstupů, které propojuje pár motivů a především snově rozmlžená, groteskně hrozivá atmosféra spolu s výrazným prostředím. V prvním případě (spíš tušená) dekadentní Vídeň, ve druhém téměř realisticky vyvedené kaurismäkiovsky ošuntělé Finsko sedmdesátých let.

Mikulka: Rej (Národní divadlo)

Schnitzlerův Rej sice po sto letech od svého vzniku ztratil svou skandální auru, pořád je to ale dobrá a různým interpretacím otevřená hra. Erotické domino, ve kterém se setkávají dvojice tak dlouho, až se kruh uzavře, lze vidět jako komedii mravů, cynickou hříčku, pornografickou taškařici, ale taky třeba jako hru kritickou vůči moci peněz i nerovnému postavení žen a mužů. Francouzský režisér Arthur Nauzyciel byl při svém pražském hostování ještě ambicióznější: jeho inscenace chce být obrazem starého světa, hroutícího se s nástupem „nových pořádků“, tedy konkrétně nacismu.

Mikulka: Martin J. Švejda (30. 9. 1968 - 28. 10. 2022)

S Martinem jsme byli spolužáci na Divadelní vědě. Třicet let jsme spolu vedli Puchmajera a deset let psali na Nadivadlo. Nažvanili jsme toho - především o divadle - nekonečně mnoho, nikdy jsme ale nebyli kamarádi, kteří se spolu jen tak vydají do hospody (Martin byl ostatně zapřisáhlý abstinent) nebo nedejbože na výlet. Bylo to kamarádství téměř výhradně přes divadlo. A vlastně až teď mi došla jedna zásadní věc: přestože jsme se s Martinem leckdy na lecčems neshodli, byl to člověk, se kterým nám oběma bylo vždycky bez velkého vysvětlování jasné, co, jak a proč si ten druhý myslí. Co a proč se nám líbí, co a proč nám leze na nervy. A to už zdaleka ne jen na divadle. Obávám se, že tento typ porozumění, a vlastně i opory, je nenahraditelný. Ta mezera bude obrovská. I když samozřejmě nejen kvůli tomuhle.

Čermák: Zemřel kritik Martin J. Švejda

Bál jsem se ho. Pravidelně psal o Depresivních dětech a soustavně na nás chodil, kladl jsem si otázku, proč o nás píše, když mu od nás nepřijde nic dobré. Jeho recenze se hemžily slovy: amatérský, nedotažený, přepjatý. Trápil jsem se, když jsem četl jeho texty.
Pak najednou napsal v nějaké výroční anketě, že rád chodí do Venuše "a Jakub Čermák je mimořádně perspektivní režisér" (takhle si to pamatuju, ale možná napsal něco úplně jiného).
Nerozuměl jsem tomu, ale dalo mi to naději - bylo to v době, kdy o mě žádné divadlo neopřelo ani kolo a všichni se mě jenom báli. Říkal jsem si, že je schizofrenní.
Když seděl na naší Marii Stuartovně, můj německý kolega - ve scéně, kdy dostávám ponižující úkoly a plním je - ukázal na něj (netušil o koho jde) a řekl: Ukaž tomuto muži svůj penis. - Nu, Martin J. Švejda mne poznal do nejmenšího detailu.
Naposledy asi viděl a psal o Kdo zabil mého otce, moc ho to nebavilo.
Vždycky jsem si myslel, že kritici uchovají ve své paměti moje pomíjivé pokusy o umění, že oni jsou ta věčná paměť (a tento aspekt mě často děsil). Ale tady se to stane naopak. V mojí paměti zůstanou jeho texty, nebo jejich fragmenty. Neumím je zapomenout.
Nebyl mi blízký a přece je mi to líto, samotného mě překvapuje, jak moc mě jeho odchod zasáhl. Byl to souputník z druhé strany.
Rád bych napsal nějakou hezkou divadelní metaforu o smrti, ale všechno mi přijde banální.

Švejda: K počátkům Nadivadla (vzpomínka)

Kořeny Nadivadla tkví v 15. řádcích, rubrice internetových Divadelních novin, kterou na můj popud (vycházející z potřeby zkusit psát pro iDN v pro mě lákavém žánru glosy) zřídil v roce 2010 Vladimír Mikulka, tehdy ještě redaktor Divadelních novin. Napsal jsem těch glos tehdy tuším kolem deseti.
Má spolupráce s iDN skončila poté, co dal Vladimír v únoru 2011 z Divadelních novin výpověď a já k němu cítil loajalitu (iDN po něm převzal Vladimír Hulec). Touha psát na internet glosy se mě však nadále velmi držela. Virtuální prostor byl tehdy v tomto směru ještě velmi prázdný.
Trvalo nicméně ještě rok a půl, než jsme se jednou v říjnu 2012 s Vladimírem a Jakubem Škorpilem sešli po jedné zkoušce Puchmajera v jedné kavárně a já na ní opět zabrousil na dotyčné téma: jakým způsobem pro nás realizovat nějakou platformu pro psaní glos. Druhý den už to šlo díky technicky obratným Jakubovi a Vladimírovi ráz naráz - a blog Nadivadlo byl na světě!
Tak ať se mu nadále, v jakékoli podobě, daří. 

Mikulka: Tramtárie (Divadlo Minor)

Poezii neunikne nikdo

Už jsem to tu psal u příležitosti Očí v sloup ve Studiu Hrdinů, ale není na škodu trochu se opakovat i po zhlédnutí premiéry Tramtárie v Minoru: inscenacím Jiřího Austerlitze (Adámka) bývá výrazně ku prospěchu, pokud v nich dostanou větší prostor herci. Přesně vymyšlené akce i situace díky tomu ožijí a získají další rozměr. Samozřejmě za předpokladu, že jsou herci s režisérem naladěni na stejnou vlnu - ale to, alespoň pokud mohu soudit, bývá spíše pravidlem. Konec konců, Austerlitz má relativně stálý okruh srozuměných spolupracovníků, který postupně rozšiřuje a doplňuje, často o studenty, s nimiž se jako pedagog setkává na DAMU.

Švejda: Zápisky z blázince II (Nakladatelství Artur)

Nakladatelství Artur připravilo v létě k vydání dosud nepublikovanou část deníků režiséra a herce Miroslava Macháčka z roku 1975 Zápisky z blázince II. Nalezla je teprve nedávno v Macháčkově pozůstalosti jeho dcera a dědička Kateřina Macháčková; navazují na deník, který byl pod názvem Zápisky z blázince týmž nakladatelstvím vydán již v roce 1995.