Mikulka: Farářův konec (Národní divadlo)

O víře bez víry

Škvoreckého a Schormův film Farářův konec sice po téměř šedesáti letech v lecčems zestárnul, stále však představuje obdivuhodně komplexní počin. Pod groteskně teatralizovanou slupkou se prolíná celá řada zásadních témat: počínaje alegorií pokrytectví násilného komunistického režimu ve vztahu k moci i ke svým odpůrcům (nebo prostě jen konkurentům), přes nejrůznější otázky související s vinou (respektive hříchem) a odpuštěním, až k novozákonnímu podobenství. Zároveň je film jednou dlouhou disputací o vztahu víry, řekněme, institucionalizované, k víře, řekněme, spontánní. Co si ale s tím vším počít pětatřicet let po pádu komunistického režimu, v situaci, kdy je samozřejmá a spontánní touha po „vědeckým“ režimem odpírané víře jen dávno vybledlou vzpomínkou? (Na Nadivadle psal o Farářově konci i Vojtěch Voska, zde)

Mikulka: Jabloňový sad (Thalia Theater Hamburg - PDFNJ 2025)

Divadelní parazitování

Jen málokdy se stane, aby bylo tak zoufale nepochopitelné, proč k nějaké konkrétní inscenaci vůbec došlo. Thalia Theater Hamburg představil ve Vinohradském divadle svou variaci na Čechovův Višňový sad - a bylo to něco tak nejapného, že se skoro ani nechce věřit. Konec konců i s ohledem na prestiž festivalu, v jehož rámci renomovaná německá scéna v Praze hrála.

Voska: V zrcadlové síni (A studio Rubín)

Krásné a veselé

Přemýšlím, do jaké míry je hendikepem nové inscenace Lucie Ferenzové to, co se mi na ní líbilo. Totiž všeobjímající nadhled a lehkost, jednohubková padesátiminutová délka a otevření současného tématu na takto vykolíkovaném hřišti.

Mikulka: Vrčení (Wariot Ideal - Alfred ve dvoře)

Sui generis

Je to typ divadla, na který sice nemá Alfred ve dvoře žádný monopol, lze tam ale na něj narazit docela často. Zhruba hodinu se na jevišti neděje nic racionálně uchopitelného, žádný příběh, žádný oblouk, žádné divadelní situace, jen pár podivných postav, které se zaujatě věnují podivným a zcela smysluprostým aktivitám. S nejnovějším počinem tohoto typu se teď představili Wariot Ideal. Inscenace se docela příhodně nazývá Vrčení, což je výraz, který nesouvisí s ničím, co je během představení k vidění nebo slyšení.

Škorpil: Demonstranti (Divadlo X10)

 Ondřej Novotný v Demonstrantech sleduje osudy jedné rodiny zhruba v rozmezí let 1984-2022, přičemž děj soustředí do tří demonstračních „epizod“ – listopadu 1989, protestům proti MMF v roce 2000 a tzv. dezolátské demonstrací. Každý z těchto zlomů popisuje v dlouhém monologu jedna z postav: Sametovou revoluci matka, antiglobalistické bouře dospívající syn a na Václavské náměstí zajíždí stárnoucí otec. Novotnému se bohužel jen výjimečně daří vystoupit z obecných klišé. Nejpatrnější je to u studentského průvodu, v němž nechybí cinkání klíči, pozdrav hercům ND, květin za štíty pořádkových jednotek ani legendární „holé ruce“. Zasedání měnového fondu provází synovy první sexuální a milostné zkušenosti v náručí protřelé revolucionářky a „punkerky“, jež nakonec stejně zmizí s „Italama“. Možná jen otcův útěk z národoveckého mumraje do oázy laciného baru kdesi na periferii, kde snad najde iluzi pochopení a kde se konečně dosyta vyzpovídá ze svého osudu nevítěze změn, tedy bývalé normalizační šedivé myši, podvedeného hurá podnikatele devadesátých let a nepochopené hlavy rodiny nabízí o něco málo víc než ohraná schémata.

Mikulka: Škola Hron (Divadlo DRAK)

Je to bezpečné

Podivná výuka respektive prezentace vědeckých (a obzvláště fyzikálních) zákonitostí či jevů se zdá být docela lákavým východiskem pro divadelní inscenace. Vzpomínám si z poslední doby přinejmenším na dva povedené kusy, které toho šikovně využily: Maksymovova Teslu (v Komedii) a Kámen nůžky papír od Wariot Ideal. V prvním případě se na scéně objevilo tolik velkolepých efektů, že by na úspěch stačily snad i samy o sobě, v tom druhém účinkující s ironickým pobavením směřovali k co největší zamotanosti a znejisťování diváků, malých i těch větších. V DRAKu se teď osvědčené duo Vašíček–Jarkovský přidalo s evokací cimrmanovské postavy učitele a vynálezce Jakuba Hrona Metánovského. Jenže, dlužno říci předem, že jejich inscenaci Škola Hron chybí ono „něco“, co by tohle dílo povýšilo nad jakousi podivnou přednášku.

Voska: Ferdydurke (Meetfactory)

Trapnost základ života

Z vlastní zkušenosti potvrzuji, že adaptace románu Witolda Gombrovicze Ferdydurke, kterou v režii Lucie Ferenzové uvádí MeetFactory, je přístupná i těm, kdo předlohu nečetli. Tedy pokud se nebojí trapnosti na sto způsobů.

Voska: Tajný život starých lidí (Pražské křižovatky 2025)

Seniors just wanna have fun

Milá inscenační jednohubka se podávala v první večer letošních Pražských křižovatek, jež byly příznačně zahájeny v prostoru Pražská křižovatka v odsvěceném staroměstském kostele sv. Anny. Impozantní prostor obsadila po dva večery francouzská inscenace režiséra Mohameda El Khaliba Tajný život starých lidí (La vie secrète des vieux) – a s ní účinkující obdivuhodných věků.

Mikulka: Konina (Divadlo Na zábradlí)

Starosti nech koňovi

I když se tvůrci hrdě (a oprávněně) hlásí k tomu, že jejich dílo skutečně je onou titulní koninou, úplně bezezbytku to pro nový kus liberecké naivní party uváděný v Eliadově knihovně neplatí. V Konině má sice docela velkou úlohu mluvící kůň a příběh se posunuje vpřed hodně absurdními poskoky, jádro je nicméně vcelku zřetelně „emancipační“, dá-li se to tak nazvat.

Dubský: Projekt Manhattan (Divadlo pod Palmovkou)

Po Jihočeském divadle si hru italského dramatika Stefana Massiniho vybral i ředitel Divadla pod Palmovkou Michal Lang. Není divu, text se zabývá pozadím vzniku atomové bomby během druhé světové války a jaderné zbraně jsou zase po letech tématem, jemuž se v médiích dostává značné pozornosti. Morální otázky spjaté se začátkem atomového věku stále visí ve vzduchu.