Voska: Farářův konec (Národní divadlo)

Terapie Mikuláškem

Proč to nepřiznat – Farářovu konci jsem byl příznivě nakloněn. Vesměs se mi líbily též předchozí tituly režiséra Jana Mikuláška, které v Národním divadla nastudoval, tedy Maryša i Stát jsem já, a to přes všechny kontroverze, jež se s nimi pojily. Nejnovější premiéra Činohry Národního divadla je trochu jiná, v téhle trojici však za mne přesto nejzdařilejší. (Na Nadivadle psal o Farářově konci i Vladimír MIkulka, zde)

Opravdu jsem nečekal, že v nové Mikuláškově inscenaci bude přítomno tolik humoru – střílejícího si z českých reálií (přesně odpozorované propriety tuzemského venkovského života), sympaticky drzého (hrátky se zpovědnicí a další legrácky na účet katolické církve) i situačního, sklouzávajícího v podání Filipa Františka Červenky až k humoru takzvaně portálovému. I několik takových jednoduchostí zavánějících vtípků však nakonec docela dobře zapadá do panoptikálního obrazu zaprděné vesnice.

A hlavně: inscenace rozhodně nezůstává u jednoduché frašky. Spíše si zmíněnou náloží humoru připraví divácky vděčné předpolí, aby mohla nečekaně vytasit misantropický dráp, jaký známe z jiných režisérových inscenací. Nejsilněji se tak děje v jedné z posledních scén druhé poloviny, kdy se z obyvatel obce, do Kostelníkova (Šimon Krupa) příchodu věřících velmi vlažně, najednou stávají pobožní ochránci morálky, smrtelně pobouření tím, že je falešný duchovní „podvedl“. Uvozovky jsou tu namístě, protože inscenace hlavní postavu ani neomlouvá, ani neodsuzuje, a Krupa tuto nejednoznačnost s obdivuhodnou lehkostí udržuje. Herecké výkony je vůbec radost sledovat, všichni účinkující si skvěle rozumí s ironickou stylizací svých postav, případně je dokážou i obohatit o nevtíravě lidské odstíny (Johanna Tesařová v roli Babky).

Dramaturgicky jde o jednu z nejpozoruhodnějších voleb současného uměleckého vedení Národního divadla. Je potřeba ocenit, že do historické budovy po řadě řemeslně solidních, ale přeci jen nepříliš výrazných inscenací pustilo představitele trochu divadelně progresivnějšího a společensky ostřejšího náhledu. Zároveň lze Farářův konec považovat za divácky docela přijatelnou tvář Mikuláškovy tvorby, zejména ve srovnání s předchozím „národním“ titulem Stát jsem já. A díky tomu možná jeho nejnovější premiéra dokáže přesvědčit publikum, že i takové inscenace mají v historické budově své místo.

VOJTĚCH VOSKA

více zde
foto Martin Špelda
o inscenaci budeme psát v SADu 1/2026