Voska: V zrcadlové síni (A studio Rubín)

Krásné a veselé

Přemýšlím, do jaké míry je hendikepem nové inscenace Lucie Ferenzové to, co se mi na ní líbilo. Totiž všeobjímající nadhled a lehkost, jednohubková padesátiminutová délka a otevření současného tématu na takto vykolíkovaném hřišti.

Kvarteto hereček (Nataša Bednářová, Anita Krausová, Markéta Ptáčníková a Anežka Šťastná) se věnuje jakési energické jevištní diskuzi o tématu ženské krásy a tlaku společnosti, který v tomto směru panuje. Aktuální otázky a slang i popěvky ze sociálních sítí organicky prokládají odskoky do filozofie, historie (spojené především s císařovnou Sissi) nebo třeba do pohádky o Sněhurce, kde se věnují reprezentaci ženských postav. Obzvlášť vtipně narážejí na to, že matky bývají v podobných příbězích vykreslovány buď jako takřka svaté a pro jistotu dávno mrtvé maminky, nebo coby do morku kosti zlé macechy.

Vstupy každé ze čtyř účinkujících do zmíněné pomyslné diskuze jsou určeny charakteristickým znakem – Bednářová je tu za trochu jednodušší, u Krausové a Šťastné stojí v popředí jejich věk (nejstarší x nejmladší) a Ptáčníková, jinak též autorka hudby, se i kostýmovým odlišením projevuje jako neodolatelná svůdnice. Každý z těchto rysů herečky podávají s tu drobnější, tu výraznější ironickou nadsázkou, takže stejně jako v případě předchozí Ferenzové inscenace Ferdydurke jsem se i tentokrát dobře bavil.

Otázkou, kterou se vracím k úvodu, pak samozřejmě zůstává, má-li nový titul v koprodukci A studia Rubín a spolku Kolonie i vyšší ambice. V zrcadlové síni k důležitému tématu vnímání vlastního těla totiž neříká nic moc nového nebo nečekaného, ale nelze mu upřít, že tak činí vtipnou formou. Takže vlastně proč ne. A poněkud sobecky doufám, že se v českém divadle dočkáme i pohledu na problematiku mužské body image – před pár lety se jí věnovala skvělá, byť velmi krátká podcastová série Radia Wave Hrana, první inspirační zdroj už bychom tedy měli.

VOJTĚCH VOSKA

více zde

foto Patrik Borecký