Dubský: OST-RA-VAR 2017 (středa 29.11.)

Národní divadlo moravskoslezské: Sissi (Útěky Alžběty Rakouské) 

Inscenace Klimáčkovy hry Sissi začíná v Divadle Jiřího Myrona velmi nadějně soubojem svobodomyslné královny Alžběty s těžkopádností a pokrytectvím habsburského dvora. Obzvlášť zajímavé jsou střety mladé císařovny s dominantní matkou Františka Josefa I., arcivévodkyní Žofií (Marie Logojdová). Takový střet silné osobnosti s neporozuměním okolí by klidně vystačil na celou inscenaci (namátkou mě napadá třeba pardubické Hej, Mistře! o skladateli Rybovi).

Kykalová: OST-RA-VAR 2017 (středa 29.11.)

Národní divadlo moravskoslezské: Sissi (Útěky Alžběty Rakouské)
Komorní scéna Aréna: Obraz

Je to tady. Další porce ostravského divadla. První den festivalu, a já už zase cítím tu nespravedlnost diváckého rozpoložení (a očekávání), s jakou přistupuji k jednotlivým představením. Jsem spíše ranní ptáče: kolem půlnoci jsem v hledišti Arény v předchozích ročnících pravidelně pospávala, a mohlo jít třeba o divadelní událost sezóny. V posledních letech dosáhl nabitý festivalový program meze únosnosti, a tak se pořadatelé rozhodli pro změnu – letos žádné noční produkce a jedeme na pohodu.

Mikulka: Městečko Fake News (11:55 na Jatkách 78)

Jen málokdy narazíte na představení, u kterého panuje taková shoda mezi obsahem a formou jako u Městečka Fake News. Což je bohužel asi jediné pozitivum, které se dá napsat o titulu se zjevnou ambicí vyjádřit cosi zásadního o špatném stavu současného Česka. Snůška nejotřepanějších banalit, které se dají na tohle téma vymyslet (nebo spíš poskládat při brouzdání na Facebooku), jde ruku v ruce s neschopností vystavět nějaký ucelenější tvar nebo vykřesat vtipnou scénku či smysluplný postřeh (a že se tvůrci o to všechno zjevně pokoušeli). A k tomu upachtěná stylizace do tajemnosti Městečka Twin Peaks, prokládaná snaživě ironickými veršovánkami typu „ať normální můžou v klidu žít, na ostatní máme yperit“.

Míšková: Dobrý bůh z Manhattanu (Český rozhlas Vltava)

Dramaturgie Českého rozhlasu Vltava, jež je letos zasvěcena aktuálně vrcholícímu Rakouskému roku, se právě v tyto dny příjemně doplňuje s PDFNJ 2017. Původní rozhlasovou hru Ingeborg Bachmannové Dobrý bůh z Manhattanu v novém českém překladu natočil Český rozhlas poprvé od jejího rakouského vydání na konci padesátých let.

Švejda: Soucit (Schaubühne am Lehniner Platz Berlin - PDFNJ 2017)

V zážitku ze Soucitu jako by se koncentrovala veškerá moje pochybnost nad žánrem dokumentárního divadla. Dvě ženy (herečky) vyprávějí (hrají) zážitky, související s děním ve Rwandě devadesátých let. Afričanka (Consolate Sipérius), která rámuje inscenaci, jako ta, která přežila genocidu, Evropanka (Ursina Lardi) jako tehdy dvacetiletá naivní dobrovolnice (dnes skeptická čtyřicátnice, konfrontující nadto své tehdejší zážitky s dnešním stavem humanitárního "průmyslu"), bezradně této genocidě přihlížející.

Mikulka: Moc a vzdor (Schauspiel Hannover – PDFNJ 2017)

Pelíšky po bulharsku

Svým způsobem to připomíná základní situaci z Pelíšků, přesunutou do Bulharska devadesátých let: dva staří muži žijí v zajetí minulosti a svého vlastního pohledu na svět. Ten první byl dlouholetým politickým vězněm, ten druhý jeho mučitelem, později vysokým důstojníkem komunistické tajné policie. Oba se prostřednictví dávných kontaktů snaží dosáhnout svých cílů: jeden bojuje za odkrytí informací z policejních archivů, ten druhý se mu v tom pokouší zabránit. Svým způsobem je lze vidět jako pokřivené zrcadlové odrazy, jistě ne náhodou se jmenují Konstantin a Metoděj.

Švejda: Maryša (Národní divadlo)

Odtažitost, nezúčastněnost Mikuláškovy Maryši - to, jak nepřestupuje přes rampu - je až nesnesitelná. Problém vidím ve dvou věcech. Jednak v hraní pouhé dřeně dramaturgií osekaného dramatu, a jednak - a především - ve vedení herců  Mikulášek po celou dobu, až na jednu dvě výjimky (krátký úsek dialogu Maryši a Strouhalky a Lízala a Lízalky) nedá hercům šanci hrát "normálně" (realisticky). Jejich projev nejrůzněji "deformuje" (ironizování postav, protahování výslovnosti některých slov, přepjaté dbaní na nářečí apod.), převádí jej do různých symbolických pohybových akcí či jej činí zřetelně "demonstrativním" (ve smyslu "dělám, že předvádím") - což ale vede pouze a jen k tomu, že herci nemají téměř vůbec žádnou možnost "vstoupit" do postavy a rozkrýt její charakter. A o to by snad v tomto, to prosím zdůrazněme, klasickém realistickém dramatu mělo jít, ne?
Mikuláškova Maryša pro mě dopadá vlastně velmi podobě jako nedávná Krvavá svatba SKUTRu tamtéž. Všelijaký ornament a doprovodná akce - a dramatická figura žádná. 
 

Králík: Strach jíst duši (Národní divadlo Brno – PDFNJ 2017)

Příběh Fasbinderova filmu Strach jíst duše z roku 1974 o stárnoucí uklízečce, která se zamiluje do marockého gastarbeitera Aliho, mladšího o dvacet let, vezme si ho a společně následně vzdorují předsudkům a nenávisti svého okolí (včetně jejích dětí), pro které je takový vztah nepřijatelný, je nejen jímavý, ale také silný a nadčasový. Nelze přehlédnout, že popis závistí a xenofobií prosyceného světa jako by se inspiroval jevy pozorovatelnými v naší aktuální současnosti.

Škorpil: Maryša (Národní divadlo Praha)

Mikuláškova (a podstatně jistě též i Ljubkové a Tošovského) Maryša je osekaná na dramatickou dřeň – na nešťastnou lásku a vynucený sňatek s někým, o kom se zde dost otevřeně naznačuje, že je nejspíš tyran. Hodně zápornou roli hraje v tom všem velmi chladná a necitlivá Lízalka. Lehce podpantofelní Lízal tradičně časem měkne (a hledá útěchu v alkoholu) a Vávrovi není upřen finální pokus smíření (když se ovšem byl chvíli předtím dosti agresivně – ale zároveň i trochu neobratně – vyřádil na ženě i služce). Francek je frajírek (taky ovšem bez kouska citu) a Maryša se v tom všem chuděra tak trochu, s odpuštěním, plácá. Vůbec aby v tom obrovitém nahrávacím studiu jeden trochu té vřelosti a lásky pohledal. Snad jen Maryša má zpočátku chvíli šanci a naději, byť její cit k Franckovi působí v té chvíli hodně nevyzrále a spíš jako vzdor vůči rodičům a okolí.

Švejda: Strach jíst duši (Národní divadlo Brno - PDFNJ 2017)

Sdělení až průzračně proklamativního filmu Strach jíst duše R. W. Fassbindera z roku 1974 o německé xenofobii (aneb - mohli bychom říct - "Jak se správně chovat k cizincům") je následující: nestačí v případě přistěhovalců chtít, aby se integrovali, tak jak nám to vyhovuje, nýbrž je třeba, abychom nejprve akceptovali jejich odlišnou mentalitu - a pak teprve vyvstává možnost společného, rovnocenného soužití.