Mikulka: L'âne & la carotte (Galapiat cirque, Letní Letná 2020)

Cirkus pro neslyšící

Na besedě po představení jsem se optal Lucho Smita, jestli nevidí problém v tom, že otázky, ke kterým se chce v inscenaci L'âne & la carotte (Osel a mrkev) vyslovit, formuluje pouze verbálně, místo toho, aby je nějakým způsobem vtělil do samotné produkce. S odzbrojující upřímností odpověděl, že by rád, ale že se mu to nepovedlo.

Mikulka: Voalá Station (Letní Letná 2020)

Malebná podívaná 

Letošní Letní Letná Light začala španělskou vzdušnou show Voalá Station. Hrálo se na venku na louce od devíti, na temné obloze se necelou hodinku vznášelo osm artistů, zavěšených na vysokém hydraulickém rameni, a doprovázela to trochu nabubřelá hudba napůl z playbacku, ale zato s živou zpěvačkou a harmonikářem.

Mikulka: My se neznáme (Pomezí)

Kolem Grébovky

Tak daleko od „normálního“ divadla se ještě spolek Pomezí nedostal. Tedy alespoň na pomyslné cestě směrem k aktivitám typu LARP (což je taková zdivadelněná bojovka, chcete-li to hodně zjednodušeně). Projekt My se neznáme spočívá na osamělém putování malebnou oblastí Vršovic a Vinohrad kolem Grébovky, zpestřeném několika setkáními s herci a dalšími postavami ve formátu „jeden na jednoho“.

Mikulka: Šílený Herkules (Tygr v tísni, Antická Štvanice)

Silou na Herkula

U inscenací klasických textů je sympatické, pokud se tvůrci chtějí jejich prostřednictvím dostat k nějakému vlastnímu, současnému tématu. Ale někdy je až příliš zřejmé, jak moc se hra takovému výkladu vzpírá a jak se ten odpor nedaří překonat. Aktuálním příkladem obého je Šílený Herkules, který je k vidění v rámci pátého ročníku Antické Štvanice.

Švejda: Pondělí s Nultým bodem

Pondělní, třináctý červencový podvečer a večer jsem strávil s festivalem Nultý bod.
Letos se koná v neopravené pražské Invalidovně, jejíž mohutné nehostinné prostory ve mně tedy, popravdě řečeno, vyvolávají pěknou tíseň. V létě to ještě celkem jde: když skončí představení, venku je sluníčko a zeleň, ale co v zimě? Studio ALTA je, respektive jejich západní křídlo, dostalo z kraje roku k užívání náhradou za holešovické prostory, místa je tu opravdu dost, ale po psychické stránce tedy nevím nevím...
Hrála se tři představení: Prefaby MIR.Theatre + Plata Company, předpremiéra Invisible I /Hannah Tantehorse a Odloučení Markéty Vacovské. S prostředím tematicky docela rezonovala...

Švejda: Greta (Divadlo Letí - Letní scéna Štvanice)

Neujasněnost, jakým způsobem chci příběh Grety Thunbergové vlastně vyprávět; do jaké míry ho chci postavit na fiktivní story a do jaké na reálných faktech. Výsledkem je fantasy, která se ubírá, kam autora zrovna napadne (bez ohledu na soudržnost a smysluplnost), a jež je přetížená dokumentárními (faktografickými) pasážemi.

Švejda: gomora ekocida (Chemické divadlo - Invalidovna)

V inscenaci gomora ekocida Vojtěcha Bárty a jeho Chemického divadla jako by se koncentrovala jedna z vyostřujících se otázek dneška: co vlastně s uměním v době stupňujícího se občanského aktivismu jeho tvůrců? Jak z toho vlastně může toto umění vyjít?

Mikulka: Jeskyně slov (Divadlo X10)

líbilo / nelíbilo

Jak psát o inscenaci, která si hned v úvodu dělá legraci ze snahy kritiků divadelní inscenace interpretovat a hledat „autorský záměr“? A která pak až do konce pokračuje ve stylu interpretovatelném opravdu docela obtížně? Zkusím to tedy, čistě pro potřeby rychlé sumarizace dojmů, velmi neinterpretační metodou „co se mi líbilo – co se mi nelíbilo“.

Mikulka: Kdo se bojí Virginie Woolfové (Klicperovo divadlo)

To nemůžeš udělat!

Některá setkání po dlouhých letech mohou být docela deziluzivní. Třeba to s proslulou Albeeho hrou Kdo se bojí Virginie Woolfové. Jasně, je to moderní klasika, o tom není sporu, ale četba textu byla jedním velkým nepříjemným zklamáním z toho, jak vykalkulovaně a staře tento kdysi tak provokativní kus vyznívá. A zdaleka to není jen tím, že se soustředí na předvádění špinavého prádla světa, který už vlastně dávno neexistuje.

Mikulka: La Moneda (8 lidí, Alfred ve dvoře)

Musím přiznat, že se mi už dlouho nestalo, aby mi byl vypravěč - který sám sebe stylizuje do podoby neodolatelného správňáka a neokázalého hrdiny – tak strašně protivný jako Miguel Littín v deníkové novele Gabriela Marqueze. A to navzdory tomu, že jeho mistrovský kousek je sám o sobě nepopiratelná frajeřina: chilský emigrant, obdivovatel svrženého marxistického prezidenta Salvadora Allenda, se v osmdesátých letech vypravil pod falešnou identitou do Pinochetovy Chile a tajně tam natočil dokumentární film. Protivně celé vyprávění působí, i když ponecháme stranou sebedojímavý obdiv, s jakým na svůj čin Littín vzpomíná. Tím spíš, že si s jistými životními zkušenostmi dost dobře nelze odmyslet kontext: kdyby zbožšťovaný Alledne zůstal u moci, Chile by pod jeho vedením skočila v lepším případě jako chávezovská Venezuela, v horším jako castrovská Kuba.