Silou na Herkula
U inscenací klasických textů je sympatické, pokud se tvůrci chtějí jejich prostřednictvím dostat k nějakému vlastnímu, současnému tématu. Ale někdy je až příliš zřejmé, jak moc se hra takovému výkladu vzpírá a jak se ten odpor nedaří překonat. Aktuálním příkladem obého je Šílený Herkules, který je k vidění v rámci pátého ročníku Antické Štvanice.
Tomáš Loužný a Marie Nováková přišli (zjednodušeně řečeno) s tím, že Herkules je prototypem bijce, věčného vojáka, který dokáže existovat pouze v boji, smyslem jeho bytí je „potírání monster“. Když se ocitne v normálním světě, stane se sám monstrem, zkázonosnou silou. Zní to dosti přesvědčivě, jenže při sledování představení je stále zřetelnější, jak se to¨vše dostává do sporu se Senecovým pojetím, které je mnohem osobnější: hybatelem katastrofy je pomsta žárlivé bohyně Juno a Herkulova zpupnost (respektive hybris, pokud bychom chtěli být přesnější). Úplně mimo logiku je „ekologický motiv“: kdybych předem neslyšel, jak o tom oba tvůrci mluví v rádiu, ani ve snu by mě nenapadlo, že použití postřikovače ve scéně šíleného vraždění může znamenat něco jako vítězství civilizace nad přírodou.
Jako divadelní podívaná není Šílený Herkules marný, spíš ale jako sled nestejně dobře provedených scén, jejichž provázanost a sepnutí do celku není zrovna přesvědčivé. Nebo ještě jinak: Senecova tragédie sama o sobě působí z dnešní perspektivy dosti nevyváženě, příběh je víc efektní než osudový a drtivý. Štvanická inscenace, která literu textu mění jen málo, tento typ problémů spíše zvýrazňuje, než aby je dokázala překonat.
Recenze vyšla 12. 8 v Deníku N (přístup k textu zde)
Více informací zde
Foto Kateřina Smid
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme