neděle 7. dubna 2013

Zahálka: Dvě z Brna

Stává se mi to pravidelně: vrátím se domů a zjišťuju, že už vlastně nemám důvod nic moc psát, protože už to beztak napsal někdo z kolegů, kteří byli u stroje dřív a rychleji píší, a já nemám potřebu nic dodat. Z víkendového výletu do Brna tedy jen pár poznámek k tomu, co už napsal Vladimír Mikulka v předchozích příspěvcích.
 
Zlatá šedesátá jsou zvláštní zážitek: na vyvýšené, barokně stylizované scéně vybydleného starodávného pokoje, kterou od první řady dělí po celou dobu prázdná, potemnělá forbína, tři herci a dvě herečky v totožných černých oblecích přednášejí úryvky z deníku Pavla Juráčka a k tomu (případně mezi tím) provozují nějakou akci - ať už sami, s rekvizitou nebo třeba s chytře používanou projekcí. O tom, co člověk v divadle očekává, a co se tak nějak automaticky vtírá do recenzního slovníku, nemůže být řeč: herci nevytvářejí postavy, tím pádem nerozehrávají vztahy, a až na malé výjimky (já si konkrétně vybavuji jednu) se tu neprovozují situace. Takhle daleko od činohry Reduta, myslím, dosud nezašla: inscenace se sice hlásí k linii Korespondence V + W, ale zatímco u té můžeme docela jednoznačně hledat postavy a situace (tedy "Vyorálek hraje Wericha", resp. "Werich má konflikt se Zdeničkou"; totéž v abstraktnější rovině i u Europeany), u Zlatých šedesátých už je zcela definitivně hlavní důraz na slovu a obraze. A řekl bych dokonce, že zatímco jindy (Europeana, Korespondence) se obrazy a nápady kupí v poměrně rychlém sledu, tady jde především o text: představení se pohybuje pomalým tempem a místy nabývá až meditativního charakteru. Je-li to "nejlepší Mikuláškova inscenace vůbec", jak napsal Vladimír Mikulka, to si nejsem jistý - ale určitě je moc dobrá.

Pán s kaméliemi Šimona Cabana v Buranteatru je skutečně pakárna, ovšem mimořádně povedená: na parafrázovaný příběh Dumasova románu věší Caban komentáře k dnešnímu pojetí života a vztahů, zábavně kontrastuje realitu počítačové doby se světem románové Francie poloviny 19. století. Vyjde z toho živé a vtipné divadlo v duchu malých forem, k nimž ovšem dodává buranteatří schopnost velké činohry - v čele pochopitelně s Michalem Isteníkem v roli Duvala.

(Recenze Zlatých šedesátých vyjde v HN.)

2 komentáře :

  1. To se pak o to víc projeví přednosti metody, kterou se snažíme praktikovat přinejmenším s Jakubem a Martinem: o představení se po představení pokud možno vůbec nebavit, napsat, co si o tom kdo myslí, a teprve pak si přečíst názor kolegy, byť třeba rychlejšího. Někdy vznikne shoda až dojemná (a pro čtenáře otravná, za což se tímto omlouvám), někdy však lze touto cestou dojít k docela zajímavým rozdílům v názorech a intepretaci viděného. A ještě ke všemu je to takové malé dobrodružství: tak budu dneska za většího vola já nebo on?

    OdpovědětVymazat
  2. Eva Kyselová7. dubna 2013 21:03

    Vladimíre, myslím, že ťa nikto nepohaní, neb si "pochválil"! Michal chváli štandardne, tam by prekvapil keby sa z neho stal pankáč...
    Ale hoši to srdíčko tam je!

    OdpovědětVymazat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme