sobota 13. dubna 2013

Šotkovská: Palubní deník Hanzelky a Zikmunda (Městské divadlo Zlín)


Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund se v padesátých letech usídlili ve Zlíně, Zikmund tam žije dodnes a je mnohaletým abonentem Městského divadla. I proto je tedy víc než nabíledni, že se dramaturgie zlínského divadla rozhodla zpracovat životní osudy těchto legend moderního cestopisu.
Vladimír Fekar se v kompozici textu projevuje jako bytostný lyrik a soustředí se převážně na kontrast chlapeckých snů o dobrodružství a reality politických změn doma. První půlka inscenace je hodně epická, jde v podstatě o sled scének z cest, druhá je pak nostalgičtější, v lyrických pasážích se zpřítomňují témata marné touhy, životního zklamání a deziluze.

Ačkoliv by materiál sváděl k rozehrání barevné podívané, hraje se téměř na prázdné scéně, které vedle promítacího plátna (na němž se objevují úryvky z cestopisných filmů dua H+Z) dominuje jen bílý model tatrovky v nadreálné velikosti jako ztělesnění cestovatelských snů. Scénář pracuje spíše než se situacemi s jejich střípky, s mozaikou historek a náladových momentů (jako je třeba opakovaně tematizovaný východ slunce nad pyramidami), které Petr Štindl šikovně režijně ozvláštňuje, ale přesto se v první půlce po nějakém čase vyčerpají a začnou být zdlouhavé, v momentech, kdy je potřeba nastínit taky politickou situaci, místy až banální.
V inscenaci se několikrát cituje výrok Jana Masaryka, že lidé nejsou ani černí, ani bílí, ale kropenatí. Prizmatem inscenátorů ovšem Hanzelka se Zikmundem vycházejí téměř běloskvoucí, takže celý příběh je až mytologizující (což podporují i postavy anděla a čerta neustále provázející hrdiny). Jen místy scénář nabídne i méně hagiografický pohled, jako když Hanzelka vzpomíná, že po návratu z cest mu vlastní děti říkaly strejdo a za půl roku, kdy s nimi po předčasné smrti manželky zůstal sám, se spolu jen velmi těžko sžívali. Moment je to víc než zajímavý, ale je jasné, že více takových by příliš narušovalo zvolený rámec vyprávění.
V závěru (kdy si v jakési idylické „zahradě vzpomínek“ H+Z připomínají, čím vším v životě prošli)  inscenátoři balancují už hodně na hraně a je jen na vnitřním nastavení každého z diváků, jestli mu bude připadat nostalgicky dojemný nebo kýčovitě sentimentální. Osobně jsem se nakonec přiklonila k první možnosti. Zcela jistě na tom má zásluhu suverénní přesvědčivost Radoslava Šopíka a Luďka Randára v hlavních rolích (dobře ovšem hraje celý soubor).

1 komentář :

  1. petr pavlovský12. května 2013 7:50

    Jako kluk jsem kariéru pánů H+Z v 50. letech nemohl nesledovat, to tenkrát ani nešlo, média jich byla plná. Také byla ovšem plná případů, že se někdo snažil dostat do zahraničí a byl při té příležitosti zastřelen nebo uvězněn. Viz tzv. kopečkářky ve filmu Skřivánci na niti.

    Moji rodiče ovšem měli k cestovatelským zprávám H+Z jakýsi rezervovaný vztah. V 60.letech jsem už plně chápal proč. Je alespoň náznak této "komplikace" v onom divadelním dílku?

    A pokud není, nemělkby být alespoň v jeho kritice? I ve Zlínš se přee potřebují vyrovnat s minulostí, a to nejenom tou baťovskou a slušovickou!

    OdpovědětVymazat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme