Švejda: Domeček (Buranteatr)

Na začátku přijde žena za svým bývalým manželem, který řeší krizi středního věku, do jeho prázdného domu. Přibližně v pětadvacáté minutě dojde k drobnému dramatickému vzruchu, když žena vytáhne revolver. A zhruba po hodině nastane rozuzlení – muž svolí, aby se k němu žena i s dcerou vrátily. Načež následuje hezká, sugestivní pointa, kterou pochopitelně nebudu prozrazovat.
Vše ostatní, co se v Michálkově hře děje, je ale pouhé žonglování se stokrát obehranými motivy, jaké vás jenom mohou s tématy krize partnerského a rodinného vztahu a krize středního věku napadnout. A čím usilovněji a bohatěji autor a inscenátoři žonglují - rozuměj čím frekventovanější jsou Michálkovy bonmoty  a čím víc je dění ozvláštňováno písničkami či různými zcizovacími efekty -, tím víc prozrazují, jak je hra vlastně prázdná: jak jí schází nosný (neopotřebovaný) příběh, jak je chudá na (neočekávané) dramatické situace.
Někdy si říkám, že by měl být – po Albeeho „Virginii Woolfové“ – vydán zákaz autorům na dané téma psát.