Na začátku Jana, v podání nové atraktivní akvizice Divadla v Dlouhé Veroniky Lazorčákové, vstoupí do vlčí jámy a v závěru z ní zase vystoupí. Inscenace Martina Františka se odehrává cele v této jámě. Exponována je v úvodu – dominantní Klára, submisivní a zadrhávající Robert a zlovolné, pomstychtivé služky – a v průběhu představení se na ní prakticky nic nemění. Režisér dává inscenaci ráz ne psychologického, ale spíš expresionistického dramatu, nouze v něm není jak o hororové prvky, tak vypjatě komediální momenty. Děj je víceméně potlačen (což na záživnosti téměř dvouhodinové produkce, hrané bez přestávky příliš nepřidává), sledujeme především výjevy z této "jámy". V centru pozornosti stojí - jak jinak - Klára v podání hostující Heleny Čermákové (jedné z mála heroin současného českého divadla). Předvádí razantní, energický výkon; její postava je monstrum – výrazné, byť poněkud odtažitě působící (herečce, řekl bych, oproti „ikonickému“ výkonu Jiřiny Šejbalové z filmové verze schází jakási slizká, „upocená“ lidskost).
Zbývá si položit otázku, proč Glazarové román v Dlouhé vlastně inscenují. Nevím.
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme