sobota 14. února 2015

Mikulka: Milostný dopis ženě, kterou nemilujeme (Depresivní děti - Venuše ve Švehlovce)

Musím se přiznat, že jsem už dlouho neměl v průběhu divadelního představení tak rozporuplné pocity. Od otrávenosti z nekončícího vršení jednotvárných vtipností až po přesvědčení, že se Depresivní děti dokázaly dotknout něčeho opravdu podstatného. Nápad je to ve své jednoduchosti až ďábelský: pětice účinkujících se v internetové seznamce pokusí současně ulovit jednu ženu a pak o tom udělat divadelní inscenaci. (Ona neznámá je na začátku definovaná jako 30+, ale myslím, že zrovna věk tu nakonec není úplně nejpodstatnější.)



Dost dlouho to vypadá jako vcelku prvoplánová legrace, kdy jednotliví pánové parodují seznamovací inzeráty a různé balící strategie, postupně se ale dění přehoupne do polohy v zásadě vážné  (jakkoli klopotná snaha o setrvalou vtipnost či všeliké divadelní efekty neustává). Na povrch tak začnou vyplouvat otázky, které nelze přejít pouhým úsměvem nebo mávnutím ruky, ať už se týkají etiky celého počínání, rozdílů mezi tím, jak si onu ženu jednotliví muži sami podle sebe „zkonstruovali“ (na základě korespondence a jediné schůzky). Pramálo veselou pointou je i snaha představit si, jak to vlastně mohla celé vidět ona sama. A na závěr dojde i na pokus tak trochu do téhle pozice vmanipulovat publikum (úplné detaily by ovšem nebylo slušné prozradit ).

Bylo to divadlo, které si tak trochu říká o to, aby bylo odzívnuto jako příliš „nešikovné“. S malým citem pro míru, často ochotnicky neumělé. To je však jen jedna část. Poslední dobou lze až příliš často narazit na různé druhy šermu s pojmem „autenticita“; nějak mi tahle móda leze na nervy a  na zálibné veřejné odhalování hereckých těl a duší jsem zvědavý jen pramálo. V tomto případě jsem ale měl dosti vzácný pocit, že jsem se stal svědkem autenticity, od níž se účinkující dokázali odrazit dál, než k pouhému efektnímu sebepředvádění.

Více informací o inscenaci zde
Recenze vyšla 17. 2 v Lidových novinách

1 komentář :

  1. Martin J. Švejda9. března 2015 9:14

    Mně byla záležitost "autenticity" vcelku lhostejná (to zdali tvůrci pracovali s nějakým skutečně reálným námětem nebo si to celé vymysleli) a zajímali mě především otázky, které se nabalovaly na onu výchozí situaci. A je potřeba opravdu říct, že to míšení závažnosti kladení si těchto otázek s jednoduchým ("studentským") humorem byla děláno vskutku dovedně. Co bych ale opravdu oželel, bylo těch zhruba posledních dvacet minut inscenace (od okamžiku, kdy si slečna začne číst z Kunderových Směšných lásek): typická situace, kdy autoři mají potřebu všechny rámce svého vyprávění douzavřít a vše (vlastně ještě jednou) divákům pěkně polopatě vysvětlit - místo aby nechali iniciativu na nich, aby oni sami si rozhodli, o čem (pro ně) inscenace vlastně byla.
    Inscenaci obecně scházel větší dramaturgický dohled, mnohem a mnohem víc se mohlo pracovat s vyprávěcími "výpustky", dvouapůlhodinová stopáž byla nadbytečná.

    OdpovědětVymazat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme