Škorpil: Zemětřesení v Londýně (Národní divadlo - Nová scéna)

Bartlettův text je přeci jen jiný, než jaký ho představuje Špinarova inscenace. Originál velmi umně rozehrává řadu dějových i motivických pásem, buduje uvěřitelnou atmosféru blížícího se zásadního zvratu (dokonce hned – cože je pro něj typické - ve třech rovinách: Freyin porod, zemětřesení v Londýně a nevyhnutelný globální ekologický kolaps) a v té nejlepší tradici britského „disputačního dramatu“ probírá řadu zásadních otázek, přičemž tu nikdo není nositelem absolutní pravdy, ale ani jasným padouchem. Nejspíš nevyhnutelné škrty pražskou inscenaci více soustřeďují k osudům tří dcer Roberta Crannocka a všeho ostatního dotýkají spíše letmo. (Zvláštní ale je, že na titulní zemětřesení – které je ve skutečnosti reálnou příčinou Freyiny smrti – tu vůbec nedojde.) Netvrdím, že je to nutně chyba, váhám ale, nakolik je pak vše srozumitelné pro někoho, kdo není s Bartlettovým textem důkladněji obeznámen. (Což ostatně dokazuje i glosa kolegy Švejdy).
Pokud bych osobně v něčem viděl slabinu Špinarovy inscenace, pak především v její první třetině,
kdy se snaží z hlediska textu poněkud předčasně signalizovat nervnost a vykloubenost Bartlettova světa. Pomáhá si přitom především scénografií (na střechu postavený domeček – Freyin byt) a výraznými maskami a kostýmy vedlejších postav (Tom, Peter, Sally), které ve funkci muzikálové kompany přivádí na jeviště dříve, než jim náleží. Nejsilnější a nejpůsobivější je přitom inscenace tam, kde se ztiší, aniž by zároveň rezignovala na svou podivnost a nervnost. Jako typický příklad může sloužit kontrast dvou „muzikálových“ scén: velkolepě a roztančeně pojaté „Singing in the Rain“ versus a capella přednesené a podstatně výrazově mírnější „Wouldn’t It Be Loverly“. Zatímco první své sdělení demonstruje, ale nabízí ironický odstup, druhá působí na cit a znervózňuje svou nejednoznačností. Zdaleka nejlepší, protože nejmrazivější, scénou však je ta, v níž Crannock stojí po svém apokalyptickém „kázání“ na domku a nevědomky shlíží na zoufalé balábile a tragedie jež jako otec i vědec pomáhal způsobit.
Váhám-li však lehce nad dramaturgií a některými rozhodnutími režiséra, cítím zároveň potřebu zdůraznit, že Danielu Špinarovi se opět podařilo přivést valnou většinu herců k velmi dobrým výkonům a že v inscenaci doslova září Pavla Beretová jako živočišná Jasmina schopná v pravou chvíli účinného ztišení a Lucie Polišenská v nesnadné dvojroli „poslů vyšších míst“ Petera a Emily.