pátek 3. dubna 2015

Škorpil: Zemětřesení v Londýně (Národní divadlo - Nová scéna)

Bartlettův text je přeci jen jiný, než jaký ho představuje Špinarova inscenace. Originál velmi umně rozehrává řadu dějových i motivických pásem, buduje uvěřitelnou atmosféru blížícího se zásadního zvratu (dokonce hned – cože je pro něj typické - ve třech rovinách: Freyin porod, zemětřesení v Londýně a nevyhnutelný globální ekologický kolaps) a v té nejlepší tradici britského „disputačního dramatu“ probírá řadu zásadních otázek, přičemž tu nikdo není nositelem absolutní pravdy, ale ani jasným padouchem. Nejspíš nevyhnutelné škrty pražskou inscenaci více soustřeďují k osudům tří dcer Roberta Crannocka a všeho ostatního dotýkají spíše letmo. (Zvláštní ale je, že na titulní zemětřesení – které je ve skutečnosti reálnou příčinou Freyiny smrti – tu vůbec nedojde.) Netvrdím, že je to nutně chyba, váhám ale, nakolik je pak vše srozumitelné pro někoho, kdo není s Bartlettovým textem důkladněji obeznámen. (Což ostatně dokazuje i glosa kolegy Švejdy).
Pokud bych osobně v něčem viděl slabinu Špinarovy inscenace, pak především v její první třetině,
kdy se snaží z hlediska textu poněkud předčasně signalizovat nervnost a vykloubenost Bartlettova světa. Pomáhá si přitom především scénografií (na střechu postavený domeček – Freyin byt) a výraznými maskami a kostýmy vedlejších postav (Tom, Peter, Sally), které ve funkci muzikálové kompany přivádí na jeviště dříve, než jim náleží. Nejsilnější a nejpůsobivější je přitom inscenace tam, kde se ztiší, aniž by zároveň rezignovala na svou podivnost a nervnost. Jako typický příklad může sloužit kontrast dvou „muzikálových“ scén: velkolepě a roztančeně pojaté „Singing in the Rain“ versus a capella přednesené a podstatně výrazově mírnější „Wouldn’t It Be Loverly“. Zatímco první své sdělení demonstruje, ale nabízí ironický odstup, druhá působí na cit a znervózňuje svou nejednoznačností. Zdaleka nejlepší, protože nejmrazivější, scénou však je ta, v níž Crannock stojí po svém apokalyptickém „kázání“ na domku a nevědomky shlíží na zoufalé balábile a tragedie jež jako otec i vědec pomáhal způsobit.
Váhám-li však lehce nad dramaturgií a některými rozhodnutími režiséra, cítím zároveň potřebu zdůraznit, že Danielu Špinarovi se opět podařilo přivést valnou většinu herců k velmi dobrým výkonům a že v inscenaci doslova září Pavla Beretová jako živočišná Jasmina schopná v pravou chvíli účinného ztišení a Lucie Polišenská v nesnadné dvojroli „poslů vyšších míst“ Petera a Emily.


4 komentáře :

  1. Martin Švejda3. dubna 2015 9:39

    "Nikdo není jasným padouchem" - a co Carter, Daniel a Roy, Jakube? Ti "oblíbení" zlí kapitalisté - v Bartlettově hře též Mefistofelští pokušitelé, kterým Robert podlehne a Sarah ne. (Podotýkám, že jsem hru četl.)

    OdpovědětVymazat
  2. Jakub Škorpil3. dubna 2015 11:06

    Dobře, Daniel a Roy jsou figurky na úrovni té polské sestřičky nebo Crannockovy hospodyně. Carter je komplikovanější, ale v zásadě máš taky pravdu. ALE: 1) o tom ta hra opravdu neni; 2) to groteskní nadsazení v inscenaci je zvýrazňuje víc než nezbytné a 3) Robert podlehne a Sarah ne. Právě v tom je kouzlo té hry: kdo z nich udělal dobře? Kdo z nich "má pravdu"? Nešťastný jsou z toho oba. Sarah opravdu není morální vítěz? jediný "vítěz" je tam šalamoun/Emily, ale kdo ví jestli to neni jen další halucinace umírající Freyi, že jo.

    OdpovědětVymazat
  3. Martin Švejda3. dubna 2015 11:45

    Tak to je zajímavé čtení. Mně nicméně charaktery postav přišly dost přehledné (nechci-li už rovnou říct tezovité): Robert, který morálně selhal, a tak se z něj stal životní cynik; Sarah, která si díky manželovi uvědomila, "kde je pravda" a "na čí straně barikády má stát" (ta otřesná replika: "Radši bych snědla vlastní hovno než pracovat pro vás"); Freya, v jejímž osudu se koncentrují všechny bolesti světa; Emily: spíš symbol než reálná postava, nemyslíš? Symbol možné sebeobrody civilizace, návratu k "čistým" hippie časům (propojení úvodního výstupu s posledním je evidentní).

    OdpovědětVymazat
  4. Jakub Škorpil3. dubna 2015 12:19

    ohledně Emily se nebudu přít, s tou výhradou - jak už jsem podotkl - že to může klidně být jen výplod odumírajícího mozku.
    ale jinak jen to komplikovanější: Robert jistě morálně, selhal, ale - nejspíš - v zájmu rodiny, kterou pak nedokázal vůbec akceptovat a mít rád.
    Sarah si možná díky manželovi uvědomila kde má stát, ale nezměstnaný Colin oddávající se pornu je totálně nespolehlivá autorita, Sarah nebude ve vláďě šťastná (a třeba by jí v té firmě bylo fakt líp) a onen zrazené revolucionářství jí vyčítající manžel se nakonec "najde" v obleku a vmete Sarah, že ho neznala, protože tohle je pravý on.
    Víš co, tohle se mi na Bartlettovi (nejen tady ale i v 13 a trochu i Charlesovi III.) líbí. Možná to o padouších bylo od mne trochu moc nadnesené. Ale jestli něco jeho postavy spojuje, pak opravdu to, že nikdo není jen takový nebo makový, že v tom kaleidoskopicky vystavěném dramatu se téma okoukne ze všech stran.

    OdpovědětVymazat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme