Na Zemětřesení jsem šel s obavami - a byl jsem mile překvapen. Tahle rozmáchlá hra o ekologické zkáze lidstva propletená několika osobními příběhy je napsaná šikovně a velkoryse, jak už to tak u Bartletta bývá, jenže je taky dost nabubřelá, upovídaná a na můj vkus až příliš ochotně vychází vstříc všelikým klišé a melodramátkům. Špinar s Tošovským ale výrazně krátili a zpřehledňovali (díky tomu vynikla „rodinná osa“ spojená s osudy tří rozdílných sester), současně ale od první chvíle nasadili a v celé první půlce dokázali udržet záměrně přepjatý, místy až kabaretně pokleslý tón. Tento ironický odstup se pak ku prospěchu věci prolnul i do vážnější závěrečné části. Výsledkem tak nebyla ekologická agitka se zpěvy (to nejsou Zemětřesení ani u Bartletta, nepochybně ale tuto hrozbu obsahují), spíš cosi docela sympaticky a nepředvídatelně oscilujícího mezi vážností, dojemností, ironií a barvitou groteskou.
Ale především: byla to inscenace až na výjimky prostá obvyklých národnědivadelních hereckých manýr. Což je samo o sobě důvodem k radostnému výskání. A co víc, zcela suverénně zvládla neútulný prostor Nové scény (radostné výskání může ještě zesílit). Vzhledem k tomu, že Zemětřesení jsou, přísně vzato, první šéfovskou inscenací Daniela Špinara v Národním divadle, lze je brát i jako praktický důkaz toho, že by zdejší změny k lepšímu nemusely zůstat jen na úrovni verbálních proklamací.
Více informací o inscenaci zde
Recenze vyšla v Divadelních novinách 9/2015 (k přečtení zde)
foto Petr Neubert
foto Petr Neubert
Mikulka, Švejda, Švejda, Mikulka, Mikulka, Škorpil, Švejda, Škorpil... Nejen kritické texty, ale i fotografie mají své autory.
OdpovědětVymazato se týká především mě - a je to samozřejmě pravda, uznávám. Omlouvám se a příště už si dám pozor.
OdpovědětVymazat