Etlíková: něco z ...příští vlna/next wave...

Přehlídka divadelních glos

Letošní festival …příští vlna/next wave… jsem nesledovala zcela soustavně, i tak mě ale upoutal jeden rys, který navštívená představení propojoval. Všechna měla formát divadelních glos, tj. důsledně se držela jednoho tematizovaného vyjadřovacího prostředku, i když to vedlo k opomíjení mnohých očekávání odborné veřejnosti a tím pádem i ke snadné napadnutelnosti většiny děl. Festivalové dramaturgii se díky takovému výběru daří obhájit slovo „alternativa“, které ve své propagaci často používá a které snadno vzbudí nedůvěřivý úsměv i nechuť se akce zúčastnit.

Režijní vize Lucie Ferenzové se v inscenaci Královna limitů „rozpouštějí“ pro ni charakteristickým způsobem. Autorka je úzce napojená na stálý okruh hereckých spolupracovnic, jež na jevišti okouzlují ležérní hravostí, přirozenou inteligencí a upřímným zaujetím pro společenská a politická témata, o nichž při představení mluví. Tentokrát se námětem staly volné a velmi složité souvislosti mezi lidským vědomím, vysokou rychlostí a velkými ambicemi. Když Anita Krausová, Jindřiška Křivánková a Markéta Dvořáková interpretují scénář, v němž se nepřehlednost vyvažuje s analytickým přístupem a kulturním přehledem, působí přitom svobodným dojmem a že jsou v té chvíli naplno „samy sebou“. Což je kvalita, s níž stojí a padá netradiční zážitek, který inscenace přináší.

Tým pod vedením Kláry Hutečkové vytvořil v Panorámě malou studii „makro“ úrovně vnímání skutečnosti. Na večírcích, jež následovaly po obou reprízách[1], se návštěvníci shlukli do skupinek, v nichž probírali ze všech možných perspektiv způsoby vnímání, které při setkání s novou situací těsně předcházejí psychologické sebeprojekci. Představení má ambici zprostředkovat zážitek podobný nekonečně dlouhému vjemu provázejícímu například náhlý pád z kola. Nejdůležitější roli tu hraje „výzkumný“ koncept, který je součástí režisérčina dlouhodobého a systematického uvažování o tom, jak lze divadelně vyjádřit procesy lidského vnímání ve vší jejich komplikovanosti.

Moji kolegové z tohoto blogu a členové amatérského uskupení Antonín Puchmajer D.S. vytvořili pro festival spíše performanci. Kdyby do Malého sálu Divadelního ústavu dorazili akademici, a nikoliv především kritici a vstřícně naladění známí, dalo by se o Rösnerově oku aneb Nutkání souložit se sochami říct, že upozorňuje na fakt, že ve zkostnatělém akademickém prostředí většinou vůbec nejde o oficiálně deklarovanou činnost. Mnohem důležitější jsou osobní zájmy, komplexy či chlebíčky, guláš a jiné pochutiny, které účinkující neustále pojídají. Toto satirické nakročení sice vyšlo naprázdno, nicméně se alespoň podařilo lehce provokovat organizátory festivalu a osoby zapojené do udílení grantů, když se představení přelilo do zábavné večírkové „žranice“ za grantové peníze (chuť arašídových křupek a sekané v housce kazila snad jen zlá legrace z Vladimíra Hulce, nepřímo spojeného s organizačním týmem …příští vlny/next wave…). Nejvýraznější dojem zanechala neobvyklá kombinace silného odporu k lhostejnosti, s níž se často potýká divadlo ze strany divadelní obce, a smířlivé měkkosti, se kterou byl vyjádřen.

Také ambiciózní inscenace Keep Calm od skupiny Ufftenživot naplňuje formát divadelní glosy. Téma, k němuž se vyjadřuje,velmi organicky vyplývá ze způsobu herectví. Jiří Šimek a Sára Arnstein, mladí absolventi herectví na KALD DAMU, přicházejí s úvahami, vyprávěním, loutkovou etudou či s básněmi, v nichž se nepříliš vážně pokoušejí odpovídat na neskromné otázky jako „Jaký je současný stav světa?“ nebo „Jak ho zlepšit?“. To vše jim ale slouží spíš jako odrazové body ke ztřeštěným pohybovým etudám, které snad mají být výrazem postoje, jejž výstižně vyjadřuje verš z básně Jiřího Šimka: „Jsem okurková sezóna historie.“ Při hledání „lepší budoucnosti“ postavy s nemotornou překotností těkají po scéně. Sára Arnstein například provádí jakousi jogínskou ásanu inspirovanou stromem života, načež se pustí do toho nejuspěchanějšího, nejkřečovitějšího a nejlegračnějšího cvičení jógy, s nímž se nejspíš kdokoliv z přítomných setkal. Tato herečka se po jevišti často pohybuje jako kometa a každé její gesto přináší novou situační variaci. Pro Jiřího Šimka je spíš typická snaživá přemýšlivost a bezelstnost, s níž jeho postavy rozvíjejí své často slaboduché úvahy. Vedle toho, že je Keep Calm velmi vtipné, také úspěšně propojuje improvizovaně působící rozvolněnost s pečlivě nazkoušenou pohybovou choreografií a je ojedinělou „hereckou“ inscenací mimo oblast činoherního divadla.


[1] Kapacita sálu byla tak malá, až jsem získala přesvědčení, že se přišli podívat výlučně kamarádi tvůrců. Je to škoda, a tak se o inscenaci zmiňuji i přesto, že jsem sama součástí „spřáteleného“ okruhu.