Mikulka: Letní Letná 4 (Losers Cirque Company: Kolaps)

Loseři jsou (na rozdíl třeba od Putyky) sympatičtí v tom, že si na nic nehrají, nepředstírají nedozírné hlubiny a drží se primárně toho, co je jejich hlavní silou, to jest „obyčejné“ akrobacie, tu a tam doplněné rozehráváním vcelku jednoduchých situací. V Kolapsu mi však dlouho chybělo ono nezbytné „něco“, které by dokázalo strhnout (nebo alespoň zaujmout, pokud bychom nechtěli být maximalisty). Jistě, objeví se řada hezkých triků z oboru pozemní akrobacie, salta, pyramidy, pohazování dámami, ale nic natolik dechberoucího, aby to stačilo samo o sobě. Tím spíš, že je tu taky spousta pseudotaneční vaty, banálních projekcí či poněkud protivně unylé ambientní hudby. Efektní svícení nemůže zachránit všechno.

Pilný návštěvník Letní Letné se navíc nevyhne porovnávání, a pak si nelze nevšimnout, že o pár metrů dál dokáže Cirque Alfonse z podobných stavebních kamenů vybudovat chytlavou šlapající show, a o jiných pár metrů dál se zas Cirque Malunés odráží od špičkových akrobatických triků ke svébytné inscenaci, která má kvality nejen cirkusové, ale i ryze divadelní. Při vší úctě: zahraniční produkce jsou někde úplně jinde.

Dobrý dojem z Kolapsu naštěstí zachránila alespoň poslední třetina představení. Pro mě osobně znamenala zlom scéna, ve které zpěvačka vystoupila na pomyslnou forbínu a v hloubi manéže za zvuků dojemně sentimentální písně probíhalo dlouhé „partnerské“ akrobatické číslo, ve kterém se muž k rostoucímu zoufalství partnerky zajímal především o dámu s mikrofonem. Nic převratného, ale najednou mělo dění náladu i posmutnělý vtip – zkrátka ono „něco“, co mi předtím tak chybělo. Totéž platí i pro další číslo, které dokázalo nabídnout současně vtip i obtížně definovatelný úzkostný pocit: na jedné půlce jeviště stojí dívka bez hnutí na hlavě svého partnera, na té druhé artista stále dokola vzpírá kolegyni na rukou a pak jí chytá do náručí. Trvalo to dlouhé minuty (těch koleček vyhodit nahoru-vzepřít-chytit muselo být snad dvacet), a nebylo přitom jasné, jestli sledujeme jakýsi opotřebovávací „souboj“ nebo je to spíš důsledně držená absurdní situace „an sich“ (nevyhnutelně směřující k obligátnímu kolapsu). V každém případě ta scéna měla silnou atmosféru a stupňující se napětí. Z obého pak čerpal celý zbytek představení, i když se už tyhle dvě zmiňované scény překonat nepodařilo. 

více informací zde