Je to fráze notně otřepaná, ale realita předbíhá (už zase) fantazii: v liduprázdném sále Rudolfina se střídají filharmonici v rouškách tak, aby náhodu neporušili limity výnosu vlády o maximálním možném počtu lidí, kteří se smí potkat na veřejnosti a mezi jednotlivými sóly a duety je dezinfikována klávesnice klavíru. Živá kultura? Ani náhodou! Kultura? No, možná.
Divadelníci se celosvětově předbíhají v tom, kdo vytáhne z archivu více záznamů lepší či horší kvality, které pak slavnostně a s poníženou prosbou o nějaký ten bakšiš od ctěného internetového publika odvysílá pod značkou „live stream“.
Živá kultura je první a totální obětí pandemických opatření. Obětí odříznutou bez mrknutí oka a bez výjimek. Obětí, která - protože je tak nějak zvyklá se přizpůsobit a radši moc neprovokovat - svůj úděl nese víceméně tiše a spořádaně. A hledá v tom ještě nějaké to pozitivum, Ba dokonce hrdost. Podívejte, jak jsme vynalézaví! Jak si umně hledáme cestičky a když zrovna nešijeme roušky, vysíláme pro vás vše, co máte tak rádi až do domu. Nejsme my hodní a poslušní pejsci?
A politici a grantodárci už se tetelí. Hleďme jak se tak kultura dokáže pěkně digitalizovat a jak dokáže být progresivní. A jak je to laciné. Proč riskovat peníze daňových poplatníků za experimenty nějakých nýmadů, když TO Dejvické, TEN Sklep, TA Vostopětka, ba i TEN Rosťa, TO Studio Dva a TY Vinohrady mají tak bohaté archivy. A konzument je spokojen, protože přece konzumuje kulturu. Tak co?
Jenže to NENÍ kultura a NENÍ to živé umění. Každý takový záznam by místo radostného juchání že jsme pašáci, jak zvládáme tu kulturu udržet i když je zavříno a jsme bez práce, měl obsahovat výrazný titulek: TO, CO SLEDUJETE JE KONZERVA. KULTURNÍ LANČMÍT. Nouzovka bez chuti a zápachu.
Nikdo by neměl ani na chvíli připustit, že tohle snad nese nějaké zdání normálnosti. Nikdo by se neměl tvářit, že od uzavření divadel se někde děje nějaké živé umění. Nikdo by neměl ani pomyslet na to, že bude toto živé umění recenzovat. Že jenom na chvilku připustí, že to, co viděl na internetu, bylo divadlo. Nebylo.
Je potřeba dávat o sobě vědět. Je potřeba hledat „strategie přežití“. Ale je potřeba si dávat zatraceně dobrý pozor, zda větev, kterou s takovým poníženě přizpůsobivým nadšením řežeme, není náhodou ta větev, na které sedíme.
(poznámka autora: tento příspěvek zveřejňuji navzdory dobrým radám některých kolegů v plném a neupraveném znění)
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme