sobota 7. srpna 2021

Šotkovský: Jiráskův Hronov (Čtvrtek 5. 8. - Natálčin Andulák, PopArtová píseň Slavná kauza Bakinghem, Řeči)

Čtvrtek na Hronově by byl žánrově pestrobarevný, i kdyby se od něj odpočetly Vítězné svině Buchet a loutek coby profesionální inspirace - ZUŠková inscenace dětské literatury, insitní kramářská píseň a klasická bulvární komedie.

Irena Konývková, vedoucí souboru HOP-HOP Ostrov je na poli amatérského divadla hraného dětmi prakticky nejtěžší kalibr a adaptace knihy Ivony Březinové Natálčin Andulák to tentokrát bez výhrad potvrdila. Příběh o holčičce, na kterou její rodiče pro samé telefonování nemají čas, patřil k tomu nejradostnějšímu z letošního Hronova. Téma rodičů přikovaných ke svým mobilním přístrojům inscenace otevřela rázně a přitom hravě, znamenitý je zejména nápad chórického zmnožení rodičovských postav - kam se podíváš, je nějaký rodič, a stejně se Natálce nikdo nevěnuje. Úderná dvacetiminutovka má přesný rytmus, působivé obrazy (zejména snovou scénu, v které Natálku ohrožují obří mobily) a navzdory precizní stavbě nepůsobí nijak násilně secvičeně. Ostrovské děti evidentně dobře ví, o čem hrají. 


PopArtová píseň Slavná kauza Bakinghem souboru Prostomyslná Rodina Nemravova na první pohled slibuje mnohé. Stručné převyprávění Tří mušketýrů formou kramářské písně obestřel Stanislav Nemrava přitažlivou mystifikační ambaláží, v které figurují Andy Warhol, Roy Liechtenstein i Buddy Holly, vizuální směs Leloirových ilustrací s popartovým jazykem i rozličné steampunkové hračičky a udělátka, které se v inscenaci objevují, to vše vypadá na první pohled výtvarně vábivě. Ve čtvrtečním večerním představení se však nedařilo nic: Nemrava zahájil neústrojným a nepřesvědčivě podaným úvodem z poezie Františka Gellnera, svou partnerku Anetu Holomčíkovou nedokázal zapojit do hry a její vizuální stylizaci do Marilyn Monroe nijak funkčně nevyužil. Především však silně překročil hranici, po jakou je možno využívat ledabylost jako estetickou kategorii (řečeno se Zdeňkem Hořínkem). Okázalé pohrávání si s vlastní roztržitostí a zapomnětlivostí mělo být evidentně roztomilé, záhy se však stalo pouze otravným. 


K inscenaci Řeči klasika amerického bulváru Neila Simona v podání Dobřichovické divadelní společnosti snad jen tolik - sledovat dvě a půl hodiny průměrného amatérského herectví ve velmi slabé hře je zážitek, bez kterého by se na konci šestého hronovského dne člověk docela dobře obešel. Jinak nemám co dodat k přesným analýzám pánů Zahálky a Kubáka v hronovském Zpravodaji - k nahlédnutí zde. Kde divák frašky doufá v situaci, vedou se opravdu jenom řeči.

foto Ivo Mičkal




Žádné komentáře :

Okomentovat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme