Jak pejsek s kočičkou pekli thriller
V Aréně včera přišel přesný opak zážitku z Národního divadla. Goldoni po ostravsku byl přímočarý a jednoduchý, přitom ale plný energie a hezkých nápadů, které vzdor vší rozbíhavosti dávaly v kontextu smysl. Inscenace se netvářila hluboce, ale nebyla hloupá. Karpatský thriller se velmi hluboce a zásadně tvářil, přitom to ale byla inscenace v celé své upachtěné překomplikovanosti banální a navíc - s odpuštěním – tak trochu hloupá.
Hrálo se o korupci na Slovensku 90. let, a taky o korporacích ovládajících celý svět, o statečné a krásné novinářce, jež s nimi vede zoufalý boj, o souboji anděla a ďábla, o lesbické přítelkyni oné novinářky, která byla zatažena do bordelu, o jejím nádoru odhaleném tajemným sensibilem, o bodrém hrobaři, o zlém pasákovi oné lesbické přítelkyně, nechyběla nesmyslná projekce a laciné efekty v podobě krve kapající z prstu zraněného trnem z růže na obličej tajemné dívky, došlo na snaživě ironické parafráze Čechova a Bulgakova, a co já vím, co ještě, bylo toho opravdu hodně. Samosebou s obligátní zmínkou, že slovenské poměry se od těch našich nijak zvlášť neliší.
Autor i režisér zkrátka snesli po vzoru kočičky a pejska všechna klišé, která je možné v případě hry a inscenace tohoto typu vymyslet, a upekli z nich nesoudržný, zoufale těžkopádný dort. Nezbývá, než po stošesté připomenout osvědčené moudro: to, že se hraje o nějakém podstatném tématu, není žádnou zárukou, že vznikne podstatná (nebo alespoň snesitelná) inscenace. A abych nezapomněl: nakonec se ukázalo, že ta statečná a krásná novinářka je vlastně samotný autor.
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme