Siláctví místo síly
V případě Zvěřince se stal obětí tohoto siláctví Josef Zvěřina. Na začátku představení diváci vidí krátký dokument, ve kterém kněz Zvěřina mluví o schopnosti smířit se se životem, o pokoře, o tom, že láska je nejsilnější zbraň bezmocných. Ať už s ním souhlasíme nebo ne, je to výpověď neokázalá, podložená a potvrzená celoživotním postojem, prověřená v podmínkách často příšerných a nelidských. Tichá síla. A potom nastoupí Bambušek s nevynalézavě uřvanou, dryjáčnickou podívanou, při které do nepřetržitého křepčení několika postav, nervních projekcí a halasné hudby nechá herce citovat Zvěřinovy texty. V příběhu je předvedena Zvěřinova pevnost i „obyčejná usměvavá lidskost“, v závěru dojde také na to, jak dokázal odpouštět nepřátelům (zde karikovaně odpudivému estébákovi), jenže málo platné, mez banální a prvoplánové ilustrace zůstane nepřekročena.
Výsledkem je, že inscenace, která byla zamýšlena jako hold Josefu Zvěřinovi, vyznívá spíš jako divadelně i obsahově mělká exhibice samotného režiséra. Pokud se chce někdo něco dozvědět o Zvěřinovi nebo se zkrátka jen s touto osobností nějakým způsobem „setkat“, bude muset hledat jinde.
P.S.
Dodatečně se musím tak trochu omluvit Lucii Trmíkové a Janu Nebeskému, jejichž inscenaci o Růženě Vackové (která měla k Zvěřinovi velmi blízko) jsem minulý týden označil za spíše úctyhodnou než strhující. To si sice myslím stále, ale v zájmu jakési spravedlivé kalibrace měřítek je nutno jedním dechem dodat, že v porovnání se Zvěřincem se z obsahového i z divadelního hlediska jedná o úplně jinou ligu.
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme