Škorpil: Hekuba, ne Hekuba (Comedie-Français a Festival d'Avignon; MF Divadlo 2024)

Tvrzení, že mne Tiago Rodrigues svou inscenací Hekuba, ne Hekuba nezklamal, může samozřejmě znít poněkud samolibě. Pravda je ovšem ta, že spolu se souborem Comedie-Français předvedl přesně to, co jsem po pět let staré divácké zkušenosti s inscenací Dech (Sopro; psal jsem o ní v SADu 2/2019) lisabonského Teatro Nacional D. Maria II očekával. Na pohled vlastně nenápadnou, okázalých efektů prostou inscenaci soustředěnou k rafinovaně vyprávěnému příběhu a využívající herectví kombinující prožitek s ostrými střihy a vystupováním z postav. A také jistou míru humoru, spíš laskavého než ironického, a nemenší dávku sentimentu.

Už v Petrohradě v roce 2019 při předávání cen Premio Europa, kde jsem kromě Dechu viděl i Rodriguesovo sólové vystoupení Pálení vlajky, se režisér a dramatik (což je podvojnost, jíž u něj netřeba přehlížet) prezentoval jako zanícený vypravěč, kterému je divadlo a jeviště (posvátným) prostorem kde mohou různé příběhy znovu a znovu ožívat a odkud mohou ovlivňovat reálný svět. To se ostatně děje i herečce Nadie, jež zkouší s kolegy Euripidovu Hekubu a zároveň vstupuje do soudní pře s francouzským sociálním systémem ve věci ústavního týrání svého autistického syna. Tam i onde hledá pomstu a dovolává se spravedlnosti vyšších míst. Pod zkušeností osudu tragické hrdinky nalézá sílu bojovat zdánlivě ztracený boj a zážitky ze soudních síní uplatňuje při hledání cesty hereckému výrazu a prožitku. Některé věty a monology tak slyšíme vícekrát, vždy v trochu jiném aranžmá i náladě a vždy také s jinou působivostí. Prolíná se i řada motivů, opakovaně se vrací například psí štěkot, fena či psice a další. Navzdory jednoduchosti a střídmosti jevištního tvaru nechybí Hekubě obrazivost. Jen je skryta ve slovech a v asociacích, jež řečené v té které situaci přináší.

 

 

 více o inscenaci

program festivalu 

o inscenaci bude v SADu 5/24 psát Anna Klimešová